pondělí 23. února 2015

Nemám slov

Příběh odehrávající se před rokem 1950. Příběh, který je starý minimálně šedesát pět let. Jenže který z toho nekonečna příběhů vyprávět? Který by měl být sdělen předně a jaký se ztratí mezi jinými bezvýznamnými? Nekonečno bezvýznamných příběhů tvoří jeden velký, významný a neopomenutelný celek.


Scházeli jsme se jako každé ráno. Byli jsme jen čísla, jež se pomalým, unaveným krokem trousila na ranní sčítání. Byli jsme jen zničená, zohavená těla bez duší, kdysi schránky skrývající poklad, který nám kdosi ukradl. Na kostnatých nohou jsem cítila chlad lednového rána. Ačkoli jsem pevně zatínala čelisti a snažila se tvářit bezvýrazně, začaly mi drkotat zuby a do očí vstoupily slzy. Slzy, které znamenaly živou vodu. Slzy, které ze mě život vyplavovaly. 

Když mi před půl rokem přišel dopis povolávající mě k dostavení se do transportu do Terezína, nevěděla jsem, co čekat. Žila jsem v osamění, obyčejná dívka, jejíž rodiče dávno zemřeli, po níž chlapci příliš netoužili a která se neuměla spřátelit s okolím. Původem židovka, která toho o nejstarším monoteistickém náboženství mnoho nepochytila. A tak, netušíc, jakým směrem se bude ubírat má budoucnost, jsem s čtyřiceti pěti kilovým kufrem doklopýtala k houfu lidí. Starých, mladých, do shluku rodin a přátel. Někteří plakali, jiní se modlili a někdo jen stál, bezvýrazně a trochu nechápavě pozoroval to dění kolem jako já. Nakonec se vyřídily všechny formality, německy mluvící vojáci v uniformách nás nastrkali do dobytčích vagónů tak, že jsme se na sebe všichni těsně mačkali a bylo nemožné se otočit, a vlak zamířil na sever. Po ne tak dlouhé době, která se mi však zdála být věčností, konečně vlak zastavil. Vystoupili jsme a podle příkazů komanda SS jsme se vydali směrem od Bohušovic nad Ohří k Terezínu. Po několika hodinách stání mi tříkilometrová chůze v rychlém tempu nacistů činila velké potíže. Ale pořád jsem na tom nebyla nejhůř - někteří lidé padali, zastavovali se a prosili o odpočinek. Místo něj dostali kulku do hlavy. Pohled na rozstřelené zbytky z hlav se mi vryl do kůže. Nic jsem však neřekla a, jako by se nic nestalo, pokračovala jsem v chůzi. 

Půlroční pobyt v terezínském ghettu mě hodně změnil. Nemyslím jen po fyzické stránce, což se samozřejmě vzhledem k denním přídělům jídla, jež by mi jinak vystačily na jednu porci, dalo očekávat. Ztratila jsem všechnu svou ženskost, přišla jsem o krásnou pleť a lesk v očích. Ale především mě pobyt mezi stejně postiženými lidmi, jako jsem byla já, změnil uvnitř. Každé ráno jsem se probouzela s vědomím, že mě čeká nekonečně se opakující cyklus práce, únavy a komandování. Není lepší škola němčiny, než když na vás pokřikují výhradně jazykem Třetí říše. Probouzela jsem se zároveň s pocity nejistoty, co se může stát. Jeden špatný pohled na hlídače práce. Připletení se do cesty esesákovi, který se nevyspal dorůžova. Nachomýtnutí se k někomu, kdo je nemocný, a chytit od něj banální virus, jež může můj oslabený organismus usmrtit. Večer co večer jsem se vrtěla na pryčně spolu s několika dalšími ženami a navzdory tomu, že se mi únava snažila z hlavy vytlačit myšlenky, jsem si promítala další z nespočtu dnů, který jsem přežila. Přežívání. Když je bolest a strach na denním pořádku, nezbyde čas na emoce, na pocity. Největším zázrakem může být pár minut volna nebo kousek chleba navíc.

Scházeli jsme se jako každé ráno. Byli jsme jen čísla, jež se pomalým, unaveným krokem trousila na ranní sčítání. Čísla, která čekala na chvíli, kdy budou vyškrtnuta a přesměrována. Kdo byl vyvolán, nastoupil do vlaku mířícího někam na východ. Nikdo nevěděl, co ho za branami Terezína čeká. Toho rána zaznělo v chladu a tichosti okamžiku mé číslo.

***

Dlouho jsem uvažovala, o čem bych měla psát. Pojem "před rokem 1950" je docela obsáhlý, nemyslíte? Napadlo mě zpracovat utrpení lidí na Titaniku, popsat život v zákopech, pokusit se vystihnout euforii života první republiky či situaci, kdy postupně Československo pod Hitlerovou rukou přestalo existovat. Měla jsem chuť vyzkoušet si popis bojového zoufalství či bezradnosti obyvatel dvou japonských měst. A samozřejmě jsem zase skončila u koncentračních táborů, jejichž existence a hlavně život v nich mi nikdy nepřestanou připadat "zajímavé" v tom podivném slova smyslu... spíše bych měla říct nepochopitelné.

1 komentář:

  1. Uf. Otevřený konec, který nepotřebuje pokračování, protože je vlastně uzavřený. Ojedinělý literární úkaz.
    Nemám slov... výstižný název, protože nemám slov. Holocaust, koncentrační tábory a nacismus jsou snad jediná témata, do jejichž popisování se ve své tvorbě nikdy nepustím, to je mé malé nepsané pravidlo (teď už vlastně psané, no). Nejsem schopna se vcítit do doopravdy trpícího člověka - jednou jsem se školou navštívila Terezín a bude to ve mně doznívat hodně dlouho, nebála bych se tvrdit, že do konce života.
    Hodně dobře napsané, myslím, že bys o tom byla schopna napsat i něco mnohem delšího. Když se odpoutám od závažnosti tématu... řekla bych, že jde stále o dost žádaný žánr.

    OdpovědětVymazat