neděle 28. září 2014

Letní zaláskované chatování

... trochu přislazený, leč stále skutečný příběh, který pro jeho atmosféru ponechám v původním znění, omlouvám se tedy všem, kteří nerozumí angličtině a ještě víc těm, kteří se budou děsit nad úrovní té mé, ale i to je součást jednoho letního pobláznění ...
... jako většina letních lásek, vlastně spíš zamilovaností, i tento příběh má svůj začátek a konec, který se dá s trochou snahy vypozorovat i v tomto přepisu otevřeného chatu na knize tváří ...
... pokud byste snad chtěli alespoň částečně porozumět, můžete si přečíst tento letní článek, v němž o některých událostech píšu svýma očima ...

sobota 27. září 2014

Sama pro sebe

V osamělém rozpolcení
ticho se v pláč němý mění.
Jistoty, které jsem měla,
pohltila nedůvěra.

Autor

pátek 26. září 2014

Zármutek zaprášené zářivky

Před čtyřmi roky jsem se poprvé rozsvítila. Ještě před tím, než mě její zručný postarší strýc, který se po celá desetiletí živil coby elektrikář, přivedl k vrcholu mé zářivé kariéry na čerstvě vybíleném stropě, přečkávala jsem tu nepříliš dlouhou dobu v kartonové krabičce mezi tisícem světelných sestřiček v regálech velkého obchodního domu okraji hlavního města České republiky, tam, kde podzemní dráha projíždí mou oblíbenou barvou. Netuším, jestli bylo štěstí, že jsem se dostala do lehce upocených rukou jejího nad cenou zamračeně uvažujícího otce, ale tehdy mi to nevadilo - kromě elektrického proudu mě hřálo ještě vědomí, že konečně budu někomu moci svítit. A to je docela důležitý úkol. 

Autor

pondělí 22. září 2014

Místo, které miluji

Už zase. Plival na mě ze svých hněvem zkroucených úst všemožné nadávky a já už ani neměla sílu překřikovat jeho jedovaté poznámky slovy na vlastní obranu. Myslela jsem si, že se konečně vyřval ze všeho svého vzteku na nedokonalou dceru, jejíž roli během jeho výbuchů vzteků zastávám, ale nezapomněl ještě dodat, vymáčknout poslední bublinky naplněné ne(roz)dýchatelnými plyny, že se nevěnuji své malé sestřičce a psovi, že jsem zahleděná sama do sebe a svůj velký zadek přemísťuji jen od počítače k ledničce a zpět. Myslí-li si o své dceři tohle, pak ji vůbec nezná. Jenže když mu navrhnu, aby mě poznal, zakroutí krkem, zrudne v obličeji, rýha mezi jeho hustým černým obočím se maximálně prohloubí a slova z něj jen srší. Jak zase nic nechápu, jestli si myslím, že má na něco takového čas, když musí chodit do práce, abych já pak mohla dělat jenom to, co mě baví, jako čumět do počítače a cpát se jogurty z lednice.

Autor

neděle 21. září 2014

Hřejivá výzva

To se tak jednou stalo, že jsem otevřela složku v počítači, kterou jsem vytvořila zhruba před dvěma lety a v níž archivuji nejen svou starou tvorbu. Nostalgie mě zavedla až do složky "Projekty a výzvy", v níž jsem nalezla seznam asi třiceti různých blogerských čelenží a podobných x-denních záležitostí. A mě napadlo, proč se konečně do těch tak dlouho hledaných a zapomenutých výzev nezapojit. Výzvy pro pisálky jsem našla rovnou dvě a jelikož jsem ve výběru byla bezradná, poprosila jsem o radu Iris, která byla zrovna online na Skypu. A tak vlastně vznikla Hřejivá výzva.

sobota 20. září 2014

I swear by the moon and the stars in the skies

Pokud vás někdo drží za ruku, ještě to nemusí být láska. Teprve až vás chytne za srdce, můžete si být jistí.

středa 17. září 2014

(Zamlžené) babí chvilky

Září, září, na léto jde stáří, zlaté slunce září malátně a s únavou...
Žáci, žáci, ve slohové práci píšou, jak nám ptáci mizí nad hlavou...
(Svěrák, Uhlíř, písnička Září, má oblíbená)

Dny se zkracují, školní režim na mě začíná působit a utlačuje svobodu volného času v mé maličkosti, nosím vysoké ponožky a černý baret taktak pasující na přerostlou hlavu s nepoddajně bujnou kšticí nahoře. K autobusové zastávce si před kohoutím zakokrháním razím cestu příjemně osvěžujícím zamlženým vzduchem vesnického klidu a při kochání se spletitými sítěmi životů hmyzího tvorstva zastavuji před omšelou autobusovou zastávkou, aby mi ten dojemný, srdceryvný pohled na ranní nevinnost zastoupil hustý dým vyfukovaný porouchaným autobusem jedné nejmenované meziměstské linky křižující silnice vzhůru k mému ještě zchátralejšímu a ubožejšímu gymnáziu... 

Dnes bez zbytečných slov, ráda bych vás alespoň tímto nepříliš výstižným, přesto něco zachycujícím způsobem zasvětila do euforických okamžiků mých raději blíže nerozvíjených denních začátků. Nechť vám neviditelní tvůrci orosených obrazů osudu spletou síť, do níž budete chytat všechny pěkné nápady a náčiní potřebné k jejich realizaci! 

pondělí 15. září 2014

Zloději slov

Nemám slov. Nedokážu shromažďovat dostatek slov, abych dokončovala dlouho plánované a rozepsané články. Co mě však čas od času dožírá víc, je to, že i blogerům a mým potencionálním čtenářům někdo krade slova od úst. Ráda bych toho zloděje dostala, zpracovala a pěkně vyprovodila pryč ze všech počestných blogů, které jsou plny kvalitních článků. Jenže s tím budu potřebovat pomoct. (To jsem zvědavá, jestli ten kriminálník znovu zasáhne i v komentářích pod tímto článkem...)

sobota 13. září 2014

Polapená

Hledala jsem tě, dlouho jsem křižovala cesty a nakukovala na všechna možná místa, kde bys mohla být. Ozdobila jsem ti svět zelenými travinami, ale tebe to asi nenalákalo. Otvírala jsem nepopsané sešity, ořezávala polámané pastelky a dnem i nocí vyvolávala tvou přítomnost v mé blízkosti, ale tys nepřišla. Jsou to už desítky dní, během nichž jsme se nesetkaly. Proč? Copak ses urazila? To, že jsem s příchodem letních dní dala přednost čtení a psaní o knihách, snad nemohlo zavinit tvou tak dlouhou nepřítomnost. Vůbec jsem tě nechtěla vyhánět a nahrazovat papírovými příběhy, ale někdy jim nelze odolat. Nejen ty jsi pro mě inspirativní a nejen ty umíš vyprávět příběhy. Jenže to, co mi jako jediná dokážeš poskytnout, co v knihách ani nikde jinde nenajdu, je chuť a cit pro psaní. Inspirace jsem nachytala dost, ale bez tvé pomoci si s tou fůrou nápadů nevím rady. Prosím, odpusť mi mou ignoraci a vrať se mi, slibuji, že tě v deštivých podzimních dnech budu hýčkat, rozmazlovat a patřičně uctívat!