jaká je vlastně ta všednodennost?

je to smutné, ale je to prostě tak. kde jsem to slyšela, že čistý řez je méně bolestivý než pomalé uhlodávání, hnisání a odumírání? myslím si, že byste si zasloužili vědět to. vy, kteří jste mi pomohli dostat se až sem, kteří jste mi byli oporou, i když jste o tom možná ani nevěděli. vy, kteří jste mi dávali životní inspiraci a tolik mě toho naučili. vy, o kterých mluvím jako o přátelích. vy byste si to možná měli přečíst, ostatní snad ani raději ne.

jaká je vlastně ta všednodennost? už nějakou dobu všelijaká. nevím, jak o ní napsat, protože nechci, aby to vyznělo špatně. nechci, abyste si mysleli, že nejsem silná, že jsem přílišná citlivka, že má rozhodnutí jsou unáhlená, nesprávná, dětinská. víte co? možná jsou.

věc se má tak, že už nedokážu žít v téhle bublině. ne teď. musím něco dělat se sebou, se svým životem. sakra, jinak to nejde. musím zaklapnout počítač a jít něco dělat. jít se podívat do přírody, která se neustále mění a je jen otázkou, kdy se změní tak, že už tu ani nebude. nebo už tu nebudu já. musím dokázat sama sobě i svému okolí, že uvnitř se skrývá něco víc, než co je na povrchu. musím si konečně splnit cíle, které si už tak dlouho dávám. nesmím podlehnout té momentální spokojenosti a lenosti, která se mě zmocňuje pokaždé, když se chystám něco dělat. musím se odpoutat od materialismu a závislostí. musím něco dokázat, alespoň sama sobě. musím si uspořádat život a myšlenky. musím, musím, musím to udělat. vím to. je těžké odprostit se od věcí, se kterými jste už tak dlouho spojeni. ale v hloubi duše vím, že když to neudělám takhle, nejspíš to neudělám vůbec. což nemůžu připustit. můj následující krok je klíčem k odemknutí zpátečních vrátek.

není to navždy. až splním všechno, co splnit musím, připlazím se k těm, na nichž mi záleží, zpátky. nejspíš ne na tenhle blog. počkat, kde je ta holka, která tvrdila, že se na tomhle místě našla a už tu zůstane? no, to je fuk. prostě budu cestovat tak dlouho, dokud nenajdu místo, kam zapadnu. kde se usadím. ve světě přece takové místo musí být. nějaké hodně vzdálené. třeba i za oceánem. chci vypadnout z tohohle života, vymazat předsudky a nesmyslná pravidla. chci žít v tichu prostoupeném bušícím srdcem a zvuky radosti.

tak zatím ahoj, držte mi palce a užijte si svátky a vstup do roku 2015.

ps: z tohoto kroku plyne, že ruším své závazky. v případě hřejivé výzvy mě to moc mrzí. nedokončím ji, prostě to nejde. nejenže se při každém úkolu stresuji jak před velkou písemkou z matiky, ale při psaní mě doprovází nepřejícné hlasy okolí. nemůžu psát bez podpory, bez motivace a chuti.

pps: letos mi prosím nikdo neposílejte nic vánočního a tak podobně. jen ať si mé okolí dál myslí, že jsem zakomplexovaný opuštěný asociál. proč jim brát iluze? a když už byste něco poslali, počítejte s tím, že si na to rodiče v záchvatu nedůvěry ve mě samotnou posvítí... nemůžu fungovat ve dvou světech. v jednom, kde jsem veselá blogerka a v druhém, kde se podobám spíše terči, na který míří lidé všechno, co se může zabodnout jak na povrch, tak do hloubky.

pps: ještě by to chtělo nějakou dramatickou tečku. ruším si facebook. končím se spoluprací s nakladateli, protože se to zvrhlo v něco, v co nemělo. prosím, zdržte se komentářů o špatnosti rozhodnutí, nepište povzbudivé zprávy. sice bych to opravdu na jednu stranu ocenila, ale akorát by to všechno ztížilo. až přijde čas, až budu připravená, ozvu se. slibuji.


Komentáře

  1. Ráda bych napsala povzbuzující vzkaz, ale sama píšeš, že je nechceš, tak se toho zdržím.
    Kdybys cokoliv potřebovala, ozvi se, protože se budu snažit vždy tu pro tebe být. Všichni občas míváme špatná období. A zrušení Facebooku je dobrý krok.

    OdpovědětVymazat
  2. Vlasti, drž se!
    A jsem tu pro tebe; bude-li potřeba, můj mail je pořád stejný.

    OdpovědětVymazat
  3. Tento článek mě jen přesvědčil o tom, proč jsem se do tebe zamilovala. Ech, po blogové stránce. Myslím, že by bylo přímo nevhodné tě přemlouvat, aby sis to rozmyslela, a ten, kdo tě rád četl, tě jedině pochopí. Podporovat tě, leč vidím, co píšeš. Je těžké zůstat neutrální. Na jednu stranu mě mrzí, že odcházíš zrovna ve chvíli, kdy jsem se do tvých kouzelných slůvek zamilovala, ale těším se, že poté, co všechno to "něco" uděláš, se vrátíš, v plné síle a a chutí blogovat. Budu tě sledovat moc ráda. Třeba to bude trvat dlouho, třeba zas tak dlouho zase ne. Ale držím palečky. Snad se můj komentář nebude řadit k těm pro tebe povzbudivým, které číst nechceš. Ono je ale těžké tě nepovzbudit a napsat jen tak o ničem :).
    Přeji ti všechno krásné.
    Post Scriptum: vážně omluv, že se tě snažím povzbudit.

    OdpovědětVymazat
  4. A já jsem si říkala, co se to stalo s tvým FB.
    Na jednu stranu tě chápu, je toho na tebe moc (o recenzích knih ani nemluvě, to jsem zkusila jednou, a přestože je to zajímavý kus spolupráce, zjistila jsem, že to asi nebude pro mě - cítila jsem za tím závazek. Raději si zrecenzuji knihy, které jsem přečetla s chutí a pro které se rozhodnu, že o nich psát chci.
    Myslím, že jsi toho měla hodně, navíc škola - a taky bys měla normáně žít, dívat se kolem sebe, vyrazit někam se spolužáky nebo s rodinou, fotit.
    Anebo taky, jen se tak uvelebit v pelíšku, snít si, nebo číst si ne to, co jsi dostala k recenzi, ale to, po čem sama toužíš.
    A taky se trochu malovat, kupovat nový oblečení, krášlit se, jako každá mladá holka.

    Jen k tomu hledání něčeho nového - Vlastičko, myslím, že tato adresa je hodně dobrá, stejně jako toto místo (jedině že bys chtěla vlastní doménu, což bych chápala). Ale měnit blogy, měnit adresy a nová a nová působiště, to je, jako se neustále stěhovat, s přesvědčením, že jinde bude líp. Ale jinde není líp, jinde je jinak - a stejně si sebou přineseš pár návyků z místa minulého (a to jinak nejde, to je tvoje součást).
    Chci říct, už se nestěhuj a zůstaň tady. Dej si klidně voraz, pár dnů nebo i týdnů, ale neměň už nový blog a nové stránky. Zjistíš totiž časem, že je všechno stejné. Tvým stránkám můžeš dát nový kabátek(a měla jsi pro ně slušivé oblečení!) a obsah je stejně tvůj. Je mi jasné, že tvé rozhodnutí nezvyklám, jen o tom prosím přemýšlej.

    A mezitím peč cukroví a pilně ochutnávej, nenech se zdolat od nepříznivých posměšků svého okolí (jsou to vážně pitomci a myslím,že až přestoupíš na vyšší level, nějaký gympl nebo střední školu, všechno bude jinak, začneš znova a s rozumnějšími spolužáky kolem sebe).
    S hřejivou výzvou jsi udělala pořádný kus práce (a jsou to fantastické články!), ale je dost náročná, já si slibovala, že ji zkusím, a zatím jsem nenapsala vůbec nic, i když zčásti i proto, že tvoje dílka jsou tak dokonalá, že konkurenci nepotřebují.

    Hlavně to tady, prosímtě, nemaž. To by bylo opravdu znehodnocení všeho, co jsi kdy vytvořila...
    Měj se pěkně, Vlastičko, zkus přejít to, že tě chci povzbudit, ne-li přímo překecat k tomu, abys zůstala. Důvody jsem uvedla, stejně jako ty jsi uvedla svoje. Ale nutit tě nemůžu a v něčem ti i rozumím.
    Dej si prostě tu pauzu, kterou potřebuješ. Buď dostaneš znovu chuť psát a fotit, nebo ne... (doufám v to první).
    Ať se ti daří ve škole, ale i doma, užívej si hezkých vánoc, doufám, že jsi nezrušila i email, kdybych ti chtěla něco poslat.
    Krásný den, zlati.

    P.S. absolutně nechápu, jak ti může někdo hanět kvůli psaní. Kristepane, kam dali oči a rozum? Vždyť tvoje články, úvahy i povídky, jsou naprosto úžasné! A to neříkám, abych ti lichotila!

    OdpovědětVymazat
  5. Když já nevím... Mně to přijde trochu jako overreaction. Blogovat máš pro sebe, ne pro okolí. Proč si furt něco dokazovat? Ale dobře, asi to k tomu věku patří a už jsem prostě někde jinde, jen mi ten odstavec o tom, že ti nikdo nemá posílat nic vánočního, přijde docela přehnaný...

    OdpovědětVymazat
  6. Ještě mě napadlo, nepíšeš pod vlivem nějaké momentální okolnosti? Brouzdala jsem po tvém blogu dozadu a zdá se mi, že jsi měla do psaní dost chuti, elánu a fantazie. Jestli tě něco momentálně zdrblo, nenech se tím rozhodit. Jestli máš ale dlouhodobý pocit, že svůj čas věnuješ víc blogu než realitě, tak uber... ale nepřestávej.
    A s těmi vánočními dárky... uvidíme...

    OdpovědětVymazat
  7. nechtěla jsem to radši ani číst, protože jsem čekala, co kdo napíše... upřímně, někdo mě možná špatně pochopil. já si nemyslím, že trávím veškerý svůj čas na blogu, ba naopak, ale mé okolí to vnímá jinak. a jak můžu být šťastná s blogem, s knihami, když mi tohle štěstí nikdo nepřeje? to s tou poštou bych tak přehnaně neviděla. rodiče mi nedůvěřují, otevírají mi většinu balíčků, zrušeno kapesné a můžu být ráda, že alespoň ten počítač mi nechali. ale i to je jen otázkou času, protože jsem přece to tlusté závislé dítě, které musí dělat jiné věci. jak bylo řečeno - umět psát a číst je sice pěkný, ale když budeš blbá a tlustá, stejně nebudeš šťastná. vliv momentální okolnosti to je i není - odráží se to pravidelně, ale teď to přišlo s takovou intenzitou, že to nešlo ignorovat.
    jsem moc ráda, že mi nabízíte pomocnou ruku. přijmu ji a určitě se vám někdy ozvu. mrzí mě, že asi nebudu číst a komentovat vaše úžasné články tak, jako dosud, možná vůbec. nevím...
    samozřejmě bych mohla psát dál, založit rubriku "pesimistická krize osobnosti", ale kam by to vedlo? stejně by to všechny akorát znechutilo.

    prosím, nemyslete si o mně, že přeháním, že dělám unáhlená rozhodnutí...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já si nemyslím, že děláš ukvapená rozhodnutí. Jak jsem již psala, držím ti palce. A ještě ti chci říct, že jsem moc ráda, že jsem tě prostřednictvím blogu mohla poznat. Tvé články mi budou chybět, jsi skvělá spisovatelka. Odstartovala jsi se mnou Hřejivou výzvu a za to ti děkuji. Fakt na tebe nezapomenu, Vlasti!
      PS. Nevím a nechci soudit, co se u vás doma děje, ale podle toho, co jsi prozradila do komentářů, se mi to zdá dost hrozné. Co víc si rodiče mohou přát, než slušnou, inteligentní dceru, která tráví čas čtením, psaním, studiem a navíc se nikde nefláká po nocích?

      Vymazat
    2. Vliv rodičů je něco, s čím toho moc člověk neudělá. Slibovala jsem si, že po 18tinách se to změní.... Nezmění... Tak teď doufám, že to nějak zmáknu s přechodem na kolej. Ve finále je to ale takové,že dokud člověk nemá finanční nezávislost a odvahu čelit všem výčitkám a psychickému nátlaku, tak se nezmění mnoho...
      .
      Každopádně, to, čím teď procházíš, je asi nezbytnou cestou k tomu všemu. /A vnitřně tě to posouvá neuvěřitelně daleko, což oceníš ovšem asi až po střetu s filozofii, kdy si uvědomíš, že to, co je pro ostatní něco abstraktního, se pro tebe jeví jako naprosto konkrétní/...
      .
      To Iris: Rodiče si přejou o mnoho víc. :) Sama s tím mám zkušenost. Zkrátka chtějí normálnost. Abys měla kamarády, byla průmrně hezká, abys občas šla ven, ale zase ne moc, abys nosila hezké známky, ale zase se příliš neučila... Je to těžké :)

      Vymazat
  8. Dobře, Vlastičko, netušila jsem, že je to až tak zlé. Tak si dej chvíli pauzu a uvidíš, jak to bude dál. Dělej, co budeš chtít dělat (nebo spíš, jak to vypadá, co budou chtít vaši, abys dělala), ale víš co, nic netrvá věčně, ani nepřízeň nebo zlost ze strany rodičů, možná by chtěli něco jiného a budou se muset časem vyrovnat s tím, že jsi, jaká jsi. Nebydlím u vás, takže nevím, jak to mezi vámi teď klape, můžu se jen dohadovat. Blbá rozhodně nejsi! Možná, že tví rodiče mají spíš starost, jak se budeš chovat v normálním životě, jak budeš vybojovávat svoje boje, aby sis našla své místo. Těžko říct. A tyhle mé rozumy ber jen tak napůl, jako úvahy. Jak říkám, nevidím do toho, takže nemůžu kafrat. Ale chtěla jsem jen napsat svůj názor...
    A určitě se vrať, když ne teď, tak třeba příští rok. Nemyslím si, že přeháníš, spíš, že třeba jednalas pod vlivem momentální nálady, která dovede hodně ovlivnit, na tom nevidím nic zlého, jen jsem chtěla říct, abys počkala s nějakými rychlými rozhodnutími... Ne nadarmo se říká, spěchej pomalu, nebo ráno je moudřejší večera.
    Drž se, budu na tebe myslet a určitě nebudu sama. Tví blogoví přátelé jsou skuteční lidé z masa a kostí a s některými z nich ses už setkala i naživo, takže - žádná imaginární jména.
    Jestli budeš nebo nebudeš šťastná, to záleží hlavně na tobě, jak se cítíš, jestli se teď cítíš nešťastná, možná přišel čas, s tím něco udělat (ale né mazat blog! :-))
    Neboj, nic není tak horké, jak se zrovna zdá. I převařený oběd se dá uklidit a za pár dní nebo týdnů přijdou úplně jiné starosti.
    Tak si užívej adventu, když teď nebudeš psát ani číst, tak budeš dělat určitě jiné věci, myslím, že nudit se nebudeš.
    Měj se moc hezky, Vlasti, a nezoufej. Doufej!
    P.S. když ti někdo pošle vánoční balíček, ať ho rodiče klidně otevřou, nic špatného tam nenajdou. :-)

    OdpovědětVymazat
  9. Trošku ti rozumiem (a zvyšok dobieham snahou). Dá sa povedať, že aj ja som si zo života vytrhla pár milovaných "vecí" (dôvody nebudem rozpitvávať). A aj keď bez nich fungujem iba pol roka - rok, nebadám takmer žiaden rozdiel. Iba ak občasné ešte negatívnejšie chvíľky.
    Ale je to tvoje rozhodnutie. Nemám, čo viac dodať (pretože ti to nechcem robiť ešte ťažšie).
    Viem, že to bolí.
    Drž sa.

    OdpovědětVymazat
  10. Přála bych si, abych tady teď dokázala vyplodit nějakou nosnou zprávu pro toho, kdo mě přivedl k celé Hřejivé výzvě a vůbec ke psaní obecně. Ale svět není továrna na splněná přání. Nechci Tě ani povzbuzovat, ani litovat. Prostě to říkám ta jak to je. Jsem smutná, že tohle krásné místo opouštíš, ale na druhou stranu je to Tvoje volba a pokud se pak budeš cítit lépe, prosím.
    Vlastně jsem původně nechtěla napsat nic. Ale ať dělám, co dělám, ubránit se tomu nedokážu. A ani nedokážu najít to správné slovo nebo větu, která by patřila na konec. Takže zase použiju nějaké z těch běžných klišé, která jsou sice hrozně otřepaná a nikomu nepomůžou, ale zrcadlí se v nich aspoň minimální snaha. A moje snaha není minimální, protože se o nic nesnažím. Tak dobře sem s tím klišé:
    Drž se, a věř sama v sebe.
    Víc nic.
    Konec.
    :):

    OdpovědětVymazat
  11. Přicházím asi hodně pozdě....
    .
    Víš, plně tě podporuju. Ve všem. Člověk někdy musí odstřihnout všechno, co je mu milé, aby mohl najít sám sebe. Je strašně těžký opustit nějaký stereotyp, i třeba nějaký okruh lidí, ale ve finále to asi pomůže a udělá tě to nezávislejší. Určitě jsme si o tom už někdy psali - a kdyby to pomohlo, můžeme si o tom třeba někdy i popovídat v reálu. Udělám všechno pro to, abych jela do Kladna na OČJ a v Praze jsem teď co chvilku... Ale je asi pravda, že jsou lidé, ke kterým máš daleko blíž.
    Mám tě moc ráda, Vlasti. Přeju ti, ať se ti podaří uspořádat všechno - alespoň na takovou míru, aby to šlo zvládnout... Hlavně o sobě nikdy nezačni pochybovat! Máš spoustu talentu a předností! Nejsi nic, co by si nezasloužilo lásku, štěstí i úspěch!
    M.

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Oblíbené příspěvky