Odvaha

Stála v honosné hale velké rodinné vily a zírala na masivní dubové dveře na druhém konci dlouhé chodby. Nemířila k nim poprvé, ale stejně jako pokaždé předtím se při pomyšlení, co se skrývá za nimi, celá chvěla. Pevněji sevřela svůj medailon - dědičný ženský šperk předávaný z matky na dceru, na němž byl vyobrazen zvláštní erb jejího starého, přehlíženého, leč historicky významného šlechtického rodu. Erb v sobě ukrýval mnohé vlastnosti svých nositelů a navzdory původu z 11. století našeho letopočtu skvěle vyjadřoval i současný stav zámožné rodiny. Došla k dveřím. Prošla jimi jako magickou bránou a vstoupila do obrovské zasedací místnosti, kde se zastavil čas.

Autor

Kolem dlouhého stolu už byly rozsazeny ženy. Všechny dosahovaly věku pětadvaceti let a geny se v nich nedaly zapřít. Přesto se vzhledově, držením těla i vystupováním lišily, byť někdy jen nepatrně. Mohly by být sestrami, ale při pohledu na Adélu u vstupních dveří a na majestátní ženu v čele stolu by se leckdo mylně domníval, že tyto dvě dívky nic kromě lehké podoby, kaštanových vlasů a tmavých očí, nespojuje. 

"Vítej, Adélo," pokynula Bohuslava v čele stolu. Přítomné ženy vážně povstaly a navzájem se přivítaly. Složily také slib věrnosti rodu a sobě navzájem a zazpívaly, pořád ještě ve stoje, svou rodovou píseň napsanou ještě ve staroslověnštině. Adéle, její matce a babičce dávalo vyslovování některých slov doposud problém, ačkoli při pravidelném ročním setkání zasedaly nesčetněkrát. Adéla zde byla jedinou účastnicí, kterou zatím neovlivňoval čas ve vzduchu, nebo lépe - byla jedinou, která neovlivňovala jej. Až do dnes.

Každá žena z rodu se ve dvaceti letech svého života seznámila s velkou místností v pravém křídle vily. Místnost se zdála být úplně obyčejným prostorem se čtyřmi stěnami, po jejichž obvodu visely obrazy životní velikosti. Z portrétů, v tuto chvíli z čtyřiceti, běžně hleděly na návštěvníka ženy, jejichž podoba se nedala popřít a které symbolizovaly dlouhověkost a krásu rodu. Každé z žen bylo v době malby portrétu přesně dvacet pět let. Pod šaty některých se rýsoval nový život, neboť dalším z pravidel tohoto cyklického rodového zázraku bylo, že žena musí porodit dítě během svého pětadvacátého roku života, aby se řetězec trvající už staletí nenarušil. Během noci, kdy se měsíc nachází v úplňku, se ovšem děly divy, které zůstávaly pouze za zdmi zasedací místnosti. Všechny vyobrazené ženy vystoupily z obrazů a vzaly sobě určené místo kolem oválného stolu. V čele nemohl být nikdo jiný než Bohuslava coby první rodička.

Dnes se měla ke devětatřiceti ženám připojit i Adéla. Čekalo ji portrétování, spousta formulí, přísah a stvrzujících slov a v neposlední řadě také to, na co se tak dlouho těšila. Součástí úplňkových nocí bylo i vyprávění životního příběhu jedné z vylosovaných žen. Dnes měla na výběr ženy právo Adéla coby nová členka společenství věčně žijícího rodokmene.

"Koho jsi zvolila?" zeptala se Bohuslava hlasem plným autority.

Adéla očima pohlédla na každou z žen. V obličeji některých se zračila krutost doby, jiné se naopak tvářily nadevše povzneseny, jako by se jich okolní dění jejich doby ani netýkalo. Zlo však pokaždé vystoupalo i do výšin jejich společenského postavení.

"Marie, tvůj příběh bych ráda slyšela."

Třicet devět párů ženských očí se zvědavě zadívalo na Marii, trochu sklesle sedící ženu, které při zvuku svého jména vylekaně pozvedla hlavu. Nikdo ji příliš neoslovoval. Teď se po ní chtělo, aby vyprávěla svůj příběh. A ona nemohla říct, že se na to necítí nebo že neví, jak ho vylíčit. Marie byla Adélina prababička a zemřela během druhé světové války.

Marie tehdy nežila se zbytkem rodiny ve vile za městem. Vyučovala dějiny umění na univerzitě. Psal se rok 1939 a ona nastoupila do práce čerstvě po odchování dcerky, kterou nyní vychovávali v rodném domě. Osmadvacátého října slavila spolu s přáteli ze studenského prostředí Den vzniku Československa. Po pár vypitých láhvích a vzájemném povzbuzení se vyšlo z hospody do ulic, kde studenti nahlas vykřikovali svou nelibost k postupně se rozlézajícímu nacistickému režimu. Marie přiznala, že svým zavýsknutím také podpořila hlasité zvolání: "Němci, táhněte!" Brzy se demonstrace zvrhla v peklo. Do předních řad studentů se začalo střílet. Marie a její přítelkyně se naštěstí nenechaly příliš unášet davem a jelikož se držely okraje, vystoupily spolu s dalšími studenty a běžely se schovat. "Odvaha je sice věc krásná, ale pud sebezáchovy bývá silnější," zašeptala Marie to, co jistě vyprávěla už několikrát předtím. Dál popisovala sled událostí ve strmém pádu - smrt Jana Opletala, kterého sama znala, jeho pohřeb a další demonstraci, v jejímž důsledku byly uzavřeny vysoké školy.

Tehdy Marie pochopila vážnost situace. Studenti a profesoři, jejichž přítomnost na obou demonstracích byla dokázána, i ti, kteří v tu dobu v Praze nepobývali, se začali jako dobytek odvážet do koncentračního tábora v Sachsenhausenu. 17.listopadu bylo devět studentů a funkcionářů studenských organizací popraveno. Marie dostala opravdový strach, ale gestapo jí zatím dveře bytu nevyrazilo. Nejspíš se o její účasti nevědělo.

"Na seznam smrti se bohužel dostalo jméno mé nejlepší kamarádky. Bez ní bych to nebyla já a věděla jsem, že válka jen tak neskončí. Nepřežila by. Musela jsem něco udělat," šeptala a oči se jí zalévaly slzami. A opravdu tehdy něco udělala. Navzdory trestu okamžitému zastřelení schovala svou drahou přítelkyni Kateřinu ve svém bytě. Ani jedna z nich nevycházela, pokud to nebylo nezbytně nutné. Snažily se nepoutat na sebe pozornost zbytečným svícením po nocích nebo něčím jiným. Němci se ovšem nevzdali a po dvou měsících se jejich ostré jazyky ozvaly i na chodbě panelového domu.

"Měli za úkol nás odvést na dvůr domu a tam zastřelit. Mrtvoly spálit nebo jinak zlikvidovat. Hrůzou jsem nedokázala vydat hlásku," vyprávěla Marie. Zmínila i to, jak si s nimi před stisknutím spouště tím nejvíc ponižujícím způsobem užili. Pak je postavili ke zdi. Ani jim nedovolili stisknout si navzájem ruce jako podporu. Naráz vypálili a do hlav obou dívek se během vteřiny zavrtala smrtící kulka.

"Ale alespoň jsem se jednou v životě pokusila být odvážná. Nevyšlo mi to, bohužel, a zaplatily za to dva životy. Co jsme však znamenaly v té mase mrtvých? Naše těla shnila v popelnicích. Když jsem se poté o úplňku probudila v této místnosti, zase o pár let mladší, vzpomínky zůstaly. Pořád mám napnuté prsty na pravé dlani, jako bych čekala na dotek Kateřiny. Nedokážu si, i po tolika letech, připustit, že jsem zůstala úplně sama," zakončila Marie své vyprávění. Nejedna z posluchaček si otírala vlhké oči.

Adéle, která příběh slyšela poprvé, z toho vyplynulo jedno ponaučení. Ne všechna literatura a všechny filmy, všechny příběhy a životní osudy lidí končí šťastně. Ne všechny odvážné činy mohou dojít naplnění a ne každý statečný člověk má mezi lidmi jméno.

Marie ho pro ni nyní měla.

článek je součástí Hřejivé výzvy

12. Příběh, v němž použiješ cestování časem

1. * 2. * 3. * 4. * 5. * 6. * 7. * 8. * 9. * 10. * 11.

o výzvě, jejích úkolech a pravidlech se můžete dočíst tady


Ráda bych jen poznamenala, že tento nápad, totiž setkání čtyřiceti žen ze stejného rodu, vycházíme-li z předpokladu, že do století se vejdou čtyři ženy v rozmezí dvacet pět let, mám již delší dobu a takhle by jeho zpracování vypadat nemělo. Dnes mě to však, vzhledem k nedávným událostem, vedlo právě tímto směrem. Omlouvám se, pokud jsou mé "historické" vsuvky nepravdivé, čerpala jsem z různých, mnohdy neověřených zdrojů a vlastních, nepříliš obsáhlých vědomostí. Myslím si také, že příběh s cestováním časem souvisí jen okrajově, ale souvisí s tím a to je hlavní. :)

Umíte si představit, že by se sešlo čtyřicet žen z jiných dob vedle sebe? Rozuměly by si? A o čem by si vyprávěly? Jak by vnímaly dobu svých prapra předků nebo následovníků? 

Komentáře

  1. Bylo by úžasné setkat se se čtyřiceti ženami ze své minulosti (= z minulosti mé rodiny). Moc ráda bych viděla, jak vypadaly, kde žily, jakou řečí mluvily, kolik měly dětí a s kým... Moc oceňuji tvůj nápad, úplně jsem se do toho vžila. Historické reálie jsou jedním z důvodů, proč jsem ještě nenapsala žádný pořádný historický příběh, ale řekla bych, že ty ses s tím vypořádala moc dobře (nejsem na tuto dobu žádná odbornice, ale všechno to zní věrohodně). :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tento článek jsem tvořila asi dvě hodiny a to jsem nápad měla v hlavě už půl roku. I z toho důvodu bych ráda studovala historii, abych o ní mohla bez strachu, že napíšu totální nesmysl, psát. I když - jak můžeme vědět, že to takhle opravdu bylo? :)
      Nějaká historická povídka se však objevuje i v úkolech výzvy, nemýlím-li se? :)

      Vymazat

Okomentovat

Oblíbené příspěvky