sobota 11. října 2014

Práce osvobozuje a Srbové zklamávají

Tento týden byl velmi náročný. Na výměnný pobyt přijel do Slaného autobus plný Srbů z gymnázia v Novém Sadu, se kterým náš gympl už více jak deset let spolupracuje. Mám za sebou dvě ubytovávání, před dvěma lety jsme poskytli azyl Němcovi, kterému onemocněl "partner na výměnu", a vloni se Anča poprvé účastnila srbské výměny a u nás se zabydlela Karla, dnes osmnáctiletá holka s dobrou znalostí angličtiny, špatným denním režimem a nezdravým životním stylem. Letos tu byla po druhé. Na rozdíl od minulého roku jsem se však probojovala na zbylá sedadla v jejich autobuse a jela se podívat v pondělí do Terezína, ve středu do Prahy...


Než bude následovat smršť fotografií z terezínského ghetta, musím se podělit o své zklamání ze Srbů jako takových. 

Výměny se účastnilo zhruba čtyřicet šestnácti až osmnáctiletých Srbů. Většina z nich kouřila jednu cigaretu za druhou a navzdory povolenému volnu do jedenácti se do hostitelských rodin vracela opilá až po půlnoci. Vyhazovala připravené svačiny a nechávala odtékat hektolitry vody úplně zbytečně. Neohlížela se na cenu elektrického proudu nebo benzínu. S naší Karlou tomu tak bylo a mě to dost mrzí. 

Nejsem naivka a vím, že Srbové jsou jiná mentalita. Že normální puberťáci prostě netráví večery doma, ale chodí ven. Jenže jsem pořád ještě doufala, že účelem výměny není zneužít téměř naprosté volnosti a odpoutání se od dohledu rodičů a ukázat světu, jak velcí přeborníci v blbosti jste. Hmm, v tomhle případě jsem se spletla. Mrzí mě to, ta skutečnost, že něco není v pořádku. Buď já, nebo oni. 

Každopádně zpět k Terezínu. Byl to opravdu zážitek, i když nemůžu vyloženě napsat, že se mi tam líbilo. Bohužel moje obrazotvornost nedokázala zapracovat a já si v tom sluncem zalitém zrenovovaném areálu plném turistů a stánků s občerstvením nedokázala představit bídný život, jaký zde vedly židovské rodiny před několika desítkami let. Průvodkyně nás provázela spolu s perfektně nacvičeným projevem v angličtině a má učitelka, která výměnu organizuje, mi vyprávěla dojemné příběhy ze života jejích předků, Židů...










































































Byli jste v Terezíně/jiném koncentračním táboře? Jaké z toho máte dojmy, pocity?
Probíhají/probíhaly u vás na škole nějaké mezistátní výměnné pobyty? Účastnili jste se někdy? 

Příští týden tu nejsem, mířím do německého městečka Pegnitz na výměnný pobyt. Doufám, že to bude něco jiného a že se mé ideály a iluze o Německu jako takovém zcela nerozplynou.. :)

12 komentářů:

  1. Podzim a koncentrační tábor, dobrá to kombinace na fotkách. Pomíjivě posmutnělá atmosféra jako táhlý dlouhý povzdech.
    Sama jsem na žádném takovém místě ještě nebyla, jen v Lidicích, což je sice jiný případ, ale podobně nešťastný. Dopadla tam na mě tehdy velmi tíživá atmosféra, a to jsem si to tam ani moc nestihla projít. Zpívala jsem tam totiž se sborem na festivalu "Světlo pro Lidice". Ráda bych ale někdy navštívila Osvětim.

    Užij si výměnný pobyt! Doufám, že pak napíšeš report - jinak tě na nejbližším srazu budu bombardovat žadoněním o podrobnostech a otázkami :-D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. P.S. Takovéhle lidi jako byli oni Srbové z tvého vyprávění bych nejradši kopla...

      Vymazat
  2. Byla jsem v Terezíně před pár lety v zimě. Když ti mrzne nos a prsty u nohou a před ústy se ti sráží obláčky páry, je snad trochu snazší pocítit tu úzkost, která se ani tak v nejmenším nemohla blížit tomu, co tam pociťovali lidé, kteří tam byli odesláni. Stánky a další atrakce chyběly. Navíc jsme měli i vyprávění od pamětníka z Terezína a člověka z toho až mrazilo.
    Byla jsem ještě v Dachau, ale v Terezíně se mi líbilo víc, nebo lépe řečeno mi to tam přišlo mnohem autentičtější, mrazivější a děsivější.
    Tvé rozhořčení bych pak rozhodně nevztahovala jen na Srby...
    Super fotky a pěkný článek! :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To musel být mnohokráte silnější zážitek...

      Vymazat
  3. U nás ve škole se organizuje každý rok výměna s Holanďany, ale já se do ní nemám v plánu hlásit. Jsem na to příliš pohodlná a navíc žiji v malém bytě, tudíž nevím, kam bych toho Holanďana strčila. Každopádně, do Srbů bych neřekla, že se budou chovat takhle.
    V Terezíně jsem byla před necelými třemi roky se školou a musím říct, že bych tam tu atmosféru mnohem více "procítila", kdybychom nebyli zasypáni pracovními listy, které jsme museli za dobu té prohlídky vyplnit. Psali jsme si je navzájem na zádech. Hrozné. Navíc jsme byli dvanáctiletá dítka a o holocaustu jsme toho příliš nevěděli; naše mozečky byly také ještě značně zakrnělé a tak jsme nebyli schopni dostát pietě toho místa.
    Do toho muzea jsme šli nakonec taky, ale vůbec nám nedali čas, abychom si to tam prohlídli. Myslím, že by na mě celý Terezín dolehl mnohem více, kdybych tam nebyla se školou. Na druhou stranu... proč bych tam jinak jezdila? Dobrovolně se týrat vědomím, co všechno se na té půdě, po níž si bezstarostně kráčím, kdysi událo...? Jojo, je to téma na velké úvahy.
    Ale ty fotky máš moc pěkné. Vážně, myslím, žes nafotila vše podstatné a že digitální zachycení tomu ani trochu neubralo na atmosféře.
    :-)
    p.s. Páté téma výzvy mi dává zabrat, ale (ve velkých porodních bolestech) už ho plodím ;-) :-D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jednou se tam třeba vypravíme společně... :-)

      Vymazat
  4. V Terezíně jsem nikdy nebyla, ani bych tam nechtěla jet. Z tvých fotek je vidět, jak místo působí stísněným dojmem. Muselo to být peklo, a taky důkaz, jak lidé lpí na životě, jak houževnatě se drží každé špetky naděje, jak silný je pud sebezáchovy a vůle žít. Mnoho jich nepřežilo a kdoví, jestli někteří i dobrovolně neodešli z toho pekla, ale ti, kdo přežili, museli mít nějakou naději, aspoň špetičku.
    Nejhorší bylo, když vyvraždili celou rodinu a zbylo třeba jen malé dítě...
    Byla to zvěrstva a ještě smutnější je, že se lidstvo absolutně nepoučilo.
    Máš fantastické dokumentační fotky, umíš hledat, dívat se, nalézáš zajímavé objekty a zajímavé záběry.

    K Srbům - výměnné pobyty jsou dobré i v tom, že vidíš na vlastní oči, jací jsou a nemusíš si dělat iluze. Nevím, jestli jsou takoví všichni, nebo tahle jednotka jsou vyjímečné exempláře, ale myslím, že trocha sebekontroly by jim neuškodilo...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já bych řekla, že nejsou jediní svého druhu, bohužel...
      Díky...

      Vymazat
  5. Jak tak na to koukám, tak si říkám, že vůbec nevím, jestli bych takový výlet zvládla. Možná by to na mě bylo moc psychicky náročné. Rodina mého dědečka zahynula v Terezíně.

    OdpovědětVymazat
  6. Srbové...Vůbec celý Balkán je ohledně cigaret jeden velký Temelín, patří to tam ke kultuře a je to škoda. Mám zkušenosti, že dospělí či staří Srbové jsou většinou milí lidé, zato mládež je nevypočitatelná. Škoda.
    Koukám na fotky z Terezína a nic škaredého to ve mě nevyvolává, vypadá to jako nějaký skanzen, který je velmi dobře uklizen a jak se kolem pevnosti zelená tráva, jen těžko lze věřit, jaké hrůzy se tam děly. Neumím si v těch prostorech představit ty stovky zbídačených Židů, až na fotku té protáhlé plošiny na spaní. Fotky z Osvietimi na mě osobně působí o dost silněji, čímž samozřejmě nechci popřít, že by se v Terezíně děly zvěrstva. Možná by to bylo silnější naživo.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Opravdu škoda.
      Také si to neumím představit...

      Vymazat