Říkejte mi Pampeliško

To bylo takhle - jako obvykle zívám ranní nudou, přemýšlím o nesmrtelnosti chrousta, střídám papírové a blogové čtení, sem tam mi do komnaty pronikne přítomnost ostatních obyvatel domu a do toho si otevřu a přečtu článek od Iris, kterak přišla ke své přezdívce. Ona vám mě poslední dobou dost inspiruje - nejdřív jsem podle jejího chytrého nápadu při třídění vyfotila věci, s nimiž jsem se těžko loučila, pak mě zaujalo Irisino drabblování a korunu tomu nasadil článek o rozličných jmenných identitách, kde mě navíc v komentáři sama autorka postrčila k tomu, abych její nápad otupeně omámeně okopírovala a o přezdívkách, které mému já zkřížily cestu, také něco napsala. Budiž.

z Běhu Járy Cimrmana na Kladně 2011
Kdyby to někdo nevěděl, jmenuji se Vlasta. Možná si řeknete, jaké to není krásné české jméno, ale ono komentovat ho a vlastnit ho je trochu rozdílné. Nejenže neznám nikoho v mojí nebo alespoň ob generaci, kdo by se takhle jmenoval, nevybavím si ani starší lidi s tímto jménem, které bych osobně znala. Tohle jméno mám po prababičce, tři měsíce před mým narozením ji přejelo auto v jejích zdravých pětasedmdesáti. Byla jsem první dítě svého jména nového tisíciletí (i když asi záleží, jestli nové století počítáte od roku 1 nebo 0) a v časopisu Vlasta o mně vyšel první článek. Vlastně spíš o rodičích, ale i tak je to můj první (a věřím, že ne poslední) výstup "na výsluní". Jo, je fajn mít osobní značku časopisu. A taky jsem vyhrála kolíbku, kromě mě už ji vystřídala spousta našich známých a nedávno (vlastně docela dávno) i Bětuška. A teď už zas sídlí u strejdy... :)

Takže Vlasta. Každé jméno má milion oslovení a o to víc to vnímám, když se mé sestry jmenují Anna a Alžběta. Někdy trochu k vzteku. Jak volat na mě? Vlasto! To zní jak za trest. Vlastičko! To je jak na malé děti. Vlastinko! Tak na mě volá Anča, když něco chce. Vlasti! S tím jsem docela spokojená, ale žel bohu mě tak moc lidí neoslovuje. Nevím, jestli jsem si svého jmenného údělu byla v raném dětství vědoma, nebo se fakt stala náhoda, ale už od dětství mám přezdívku. Gigi. G, nikoli dž, jak s oblibou vysvětluji. Říkají mi tak většinou rodiče, Bětuška ani nepřemýšlí o tom, že bych se jmenovala jinak, většina příbuzných a někteří přátelé. Tuhle přezdívku jsem hrdě nosila na skautu po dobu šesti let, nechávám se tak oslovovat v domácnosti i v kolektivu a mám ji ráda, i když věřím, že není moc originální. Ale když jsem ty dvě slabiky jako malá pořád opakovala, asi jsem nad originalitou svého počínání moc neuvažovala, nemyslíte? Od této přezdívky jsem si v době mého blogerského začínání plného růžových pixelek a neozdrojovaných blábolů utvořila spoustu variací. Giguška. Gigulísek. GiGiNk@, Gigulísenka a já nevím jak jaké další. Hrozné. Pokud by vás některé zajímaly, můžete se podívat zde a zde. Na vlastní nebezpečí!!! (Doufám, že jednoho dne blog.cz tyhle hrůznosti zruší, ale do té doby se musím mučit vidinami pravopisných můr...)

Mou další přezdívkou bylo oslovení Viv. Ve třetí třídě nám začínala angličtina a při té příležitosti nám učitelka vymyslela přezdívky. Honza byl John, Maruška Mary, Janička Jane a Kačenka Kate. Hm, a na Vlastu zase nic, smůla. Takže jsem dostala přezdívku Viv. Já si vážně nějakou dobu myslela, že je to překlad mého jména do angličtiny! Až když na mě mamka koukala, jestli jsem odněkud nespadla, když jsme se učily angličtinu a já se představila jako Viv, jsem to nějak pochopila a přestala preferovat. A zase jsem byla jen Gigi.

A pak přišla blogová éra, kterou odstartovala Ebolin s blogem jenom1.blog.cz. Mnozí z vás si na něj jistě pamatujete, právě jako Ebolin jsem poznala například Vendy, Mnišku, PaPáju nebo Em Zet, dvě poslední pod jinými přezdívkami. Je zvláštní, kolik lidí za ty tři roky přestalo blogovat nebo změnilo svůj styl a nebo jsem je prostě přestala číst z nedostatku času. Blog Ebolin jsem založila někdy kolem dvacátého října 2011, na začátku primy. Psala jsem tam o všem možném, přidávala první rýmovánky, pokoušela se o povídky (nedávno jsem se úspěšně zděsila nad jakousi Dívkou nebo jak se to jmenovalo. Bože, to byla hovadina, to jste mi to nemohli, mí bývalí čtenáři, říct, co to píšu za nesmysly? :D) a psala své první jakože recenze. Dokonce jsem na blogu byla vážně spokojená, byla jsem jednou z deseti prvních členů Literárního klubu a vyhrála jsem i pár soutěží. Myslím, že jsem se se svou přezdívkou, která vznikla z jakéhosi Ebola bla bla bla na stránce, kde jsem si chtěla najít vzhled pro blog, jenže byla zablokovaná, docela získala pozornost, alespoň mně to tak přijde. Možná je to tím, že tehdy jsem se o blogový svět začala zajímat trochu jinak než v affískových dimenzích a sbénkových kruzích. Za tento blog se nestydím a mileráda bych si své staré články pročítala a třeba sem i nějaké hodila pro porovnání, jenže... V dubnu 2012 jsem se chtěla přihlásit do administrace, už ani nevím, o čem jsem chtěla psát. Rutina, když zapnu počítač, je, že se podívám na mail. Jenže mi nějak do mailu gigulisek nešlo se přihlásit. Co to? Zpanikařila jsem. Klikla jsem na ikonku svého blogu a ejhle - on tam nebyl. Svět se mi hroutil. Vzpomněla jsem si na hádku se sestrou, na blogerku, která znala mé heslo, na spolužačku, která o mém blogu věděla a která si ve stejný čas zrušila ten svůj. Dodnes nevím, kdo mi můj první svět jedním stisknutím tlačítka zničil, vymazal z povrchu internetového, ale stále to trochu pobolívá. Především ty cenné, ztracené útržky mého života. Má radost z notebooku k Vánocům, povídání o Metráčkovi, táborové básničky a mobilové fotky z vánoční Prahy z dob, kdy jsem ještě měla vlasy k uším a sukni ke kolenům. Hmm, to to letí.

Téměř vzápětí, když se ukázalo, že mi Standa coby správce celé domény nepomůže, jsem si založila nový blog. Hrála jsem si s francouzským Google překladačem a pojmenovala se jako Fée, víla (a myslela jsem si, že se to čte Fí). Pak jsem však zjistila, že toto jméno přísluší jedné sympatické blogerce ze žluté ponorky, dnes ji najdete na jejím knižním blogu Listárna pod stejným nickem. Aby si mě lidé s touto osobou, s níž jsem si toho času začala dopisovat, nepletli, inspirovala jsem se jedním přirovnáním tehdy Šeříkové víly a nazvala se Sedmikráskou. Dodnes nevím, jestli vůbec nějakých sedm krás mám, spíš sedm černých puntíků. :) Ve své roli jsem však moc dlouho nevydržela, chtěla jsem změnu. V té době jsem se tak trochu nechala unést na vlnách rádoby skvělého života své drahé Šeříkové a chtěla jsem být jako ona. No co, to si snad prožil každý. Dlouho do nocí jsem si s ní psala přes skype. Tehdy jsem to neviděla, dnes už vím, že být jako ona bych nedokázala a vlastně ani nechtěla. Pod skořápkou vílího zázraku se skrývá půlnoční princezna, řekla bych s jemností. A mě to moc mrzí, že to zrovna s ní takhle dopadlo, ale svou cestu si každý určujeme sám... No nic, jedeme dál.

Po krátkém rozkvětu Sedmikrásky jsem se nazvala Cielin, opět z francouzštiny, tentokrát to představovalo oblohu. Na důvod už se mě neptejte, ale asi jsem chtěla být poetou jako Šeříková, v té době vlastně už Luné. V tomto království jsem vydržela vlastně půl roku, od srpna až do Vánoc. Byl to jeden z mých nejslabších blogovacích půlroků, období výpadku proudu inspirace. Na tomto a předchozím blogu zůstaly všechny články, stačí se dostat do archivu.

Abych vysvětlila své počínání při výběru mé další přezdívky, musím trochu odbočit od blogové kariéry. Posedlost Harry Potterem mě moc nepřecházela ani v pozdějším věku. Před nástupem do primy jsem se zaregistovala na hogwarts.cz do školy jako Theodora Lea Dewat. Toto kouzelnické jméno jsem si vymyslela vlastně pro svou knižní postavu. Nebojte, ten hloupý nápad na "bestseller" jsem nikdy nezrealizovala a už jsem ho vlastně nejspíš zapomněla. S nástupem na gymnázium mě to přestalo bavit a já ze "školy" odešla. Na další návrat do Bradavic jsem pomyslela na konci prázdnin mezi primou a sekundou. Tehdy jsme četly s mamkou a Ančou Tři mušketýry, v té době jsem už rovněž byla pokřtěna jako Cecílie. A tak se stalo, že jsem spojila své druhé jméno a příjmení jedné dámy k Dumasovy knížky a stala se ze mě Cecília de Chevruse. V kouzelnickém světě jsem vydržela do ledna, to byl taky důvod mé neaktivity coby blogerky Cielin.

Někdy na nový rok 2013 jsem zatoužila po nové přezdívce, která by mi dovolila propojit i svět Harryho Pottera. Airen Glider zvítězila, air je vzduch a glider nebo glide nebo tak nějak jsem si odvodila také od něčeho vzdušného. A začala jsem tedy tak kouzlit i blogovat. Blog i přezdívka vydržely asi měsíc. V únoru jsem si pak dala pauzu a soustředila se spíš na realitu. Až na začátku března jsem se odhodlala začít znovu blogovat jako Kariol.

Tuším, že to byla Magdaléna, kdo byl z mého skutečného jména překvapen. Prý myslela, že jsem Karolína nebo tak nějak. Souhlasím, že by to asi bylo oprávněnější, ale ne, na K v mém jménu nic nezačíná. Coby Kariol mě zná spousta z mých nynějších čtenářů. Blogovala jsem déle než rok, pořádala dvě větší soutěže, začala spolupracovat s nakladatelstvími. Dostala se do Autorského klubu a Klubu snílků, poznala spoustu nových lidí, přečetla spoustu nových knih a vytvořila si spoustu nových představ a cílů. Bylo to fajn období, ale potřebovala jsem změnu.

A tak jsem tady. Vysvobozená od přetvářek a přezdívek. Pampeliška, aby se neřeklo, že si neumím vymyslet nic lepšího a přitom blogerka V., která na sebe napráská všechno a zároveň se snaží nesesumírovat to všechno do jednoho článku. Hledej, šmudlo. Které chmýříčko si utrhneš? A které téma obšťastním svou žlutí příště? Kdo ví?

A jak to máte vy se svými internetovými identitami?

Komentáře

  1. Jen bych upravila informace - od Fée jsem se osvobodila a bloguji pod svým jménem. Už si mě tak i čím dál víc lidí pamatuje, díkybohu :)

    Tolik přezdívek jsem nikdy neměla. Nejdřív jsem byla Fallen Angel, padlý anděl, to byly doby mého "evil já". Pak jsem hodně dlouho byla fialka, Violetti (z finštiny). To byly doby mé posedlosti Finskem. Ale nejdéle jsem byla vílou Fée, která se čte [fe] a ze které se mezi kamarádkami bloggerkami postupně stala Fí. Teď už jsem jednou provždy jen Bětka.

    Ono je to s tím jménem trochu ošemetné, Alžběta se sice dá různě přehýbat, ale mě to nebaví, většina těch ohybů se mi nelíbí. I když není nic horšího než Běta. Na všechno si zvyknu... :D

    Konečně znám původ tvých přezdívek :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak to já tě musím přepsat. :) Ono je fajn nějak se přes své jméno dostat a vycházet s ním na povrch. :) Pro mě jsi taky spíš Bětka, nějak si k tobě tu vílu neumím dosadit. (Tak jako jsem to nedokázala ve svém případě)
      Páni, většina lidí, co znám, měli nějaké temné období, a mou nejtemnější barvou byla princeznovsky růžová. :D Tak jen doufám, že mě to ještě nečeká... :D

      Jo, Běta je fakt hrozný, tak říká naše němčinářka jedné spolužačce. :D

      Vymazat
    2. Běta je takové staročeské. Ale Betty už zní úplně jinak! A přitom to je pořád jedno a to samé jméno... :-)
      Alžběta je vlastně anglicky Elizabeth. Takže by se dalo vzít i jméno Eliza. Nebo Lissy.
      Elizabeth, dalo by se říct, je vlastně i Eliška.
      Nojo, jmen jako máku... :-) a všechna pěkná.

      Vymazat
    3. Milá Vendy, jen to ne! :D Bohatě mi stačí všechny zkráceniny, které mi vymýšlejí přátele, bohatě stačí jen jedna.

      Vymazat
  2. Milá Pampeliško V.,
    jelikož o mých přezdívkách už dávno všechno víš, nemá cenu je sem ještě jednou všechny vypisovat. Moc ti děkuji za všechnu tu chválu v prvním odstavci, ani nevím, jak se ti za to odměnit, moc jsi mě potěšila.
    Já se do "víly" nikdy vtělit nedokázala a moje nejkřehčí (imaginární) já byla Sněhová vločka. :-D
    Koukala jsem na ty tvé staré blogy - vskutku úsměvné a řekla bych, že jsou roztomilé. Popravdě jsi mě uklidnila; vidím, že i taková blogerka jako ty začínala sbíráním Affíček a SBéček a pořádáním soutěží SON(cokoliv). :-D
    První Vlasta v novém tisíciletí, no vidíš! Já o svém jménu nemůžu ani náhodou říct, že by bylo originální nebo ojedinělé. Představ si, že v naší třídě je nás šest se jménem Tereza. Děsný!
    A ta tvoje fotka se mi moc líbí. Jsi tam fakt roztomilá.
    Užívej si zbytek prázdnin...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Taková blogerka jako já, haha. :D Ale díky. :3 Tobě taky hezký zbytek prázdnin, ty už jdeš vlastně do prváku, viď? :)

      Vymazat
    2. Ano, do kvinty neboli do prváku. Jsem na osmiletém gymnáziu (ale to ty také, ne?) :-) Celkem se těším, ale zároveň vím, že toho budu mít plno. Buď ráda, že tě ještě čeká poslední rok základního vzdělání. :-)

      Vymazat
  3. Milá Ebolin, moc dobře si pamatuji, když jsi začínala pod tímto jménem blogova. A jak mile osvěžující byly tvé první postřehy a literární pokusy. Že jsme ti chválili povídky, které dnes zavrhuješ? Ale ty povídky nebo básničky byly výborné - na tvůj věk. Ono je třeba hodnotit, kolik je při psaní tomu člověku let. A na svých jedenáct jsi měla zajímavé postřehy a zajímavý styl, bylas originální. Co na tom, že blogu Ebolin předcházelo několik Gigulísků, muck? Začínala jsi jako tisíce ostatních holek v tvém věku, pixelky, affs, obíhačky. Ale na rozdíl od těch tisíců holek jsi postoupila o krok dál. A pak o další krok. Viděla jsem i tvé hledání, taky se mi zdálo, že se ve snaze napodobit jiného trochu ztrácíš sama sobě (ale tím nechci říct, že tvé básně a pokusy byly špatné, neopak, psalas i v té době krásně a poeticky, ale prostě mi připadalo, že to nejsi ty).
    Až jako Kariol mi připadalo, že jsi chytla druhý dech. Že jsi našla tu opravdovost a drajv, který jsem viděla u Ebolin. Samozřejmě, o dva roky starší, s jinými zkušenostmi a už jiným přístupem.
    Bylo mi moc líto, když Kariol to najednou zabalila. Vím, že potřebuješ ještě hledat, ale myslela jsem, že na tom postu vydržíš ještě aspoň rok nebo dva.
    Ale život jde dál a ty jsi postoupila sem. Vystupuješ už pod svým jménem, což považuji za velký krok dopředu (i když zatím pod iniciálou V. Což může znamenat Vysvobozená, Vítězná, Vytrvalá - nebo prostě Vlasta. Pardon, Vlastička (taky mám raději zdrobněliny, změkčují) :-)
    A píšeš moc dobře. Je skvělé, že ses jednou ve svých jedenácti rozhodla změnit styl. Díky tomu ses ocitla tady a díky tomu jsem poznala jednu príma blogerku s velkou budoucností.
    Tfuj tfuj, abych to nezakřikla :-)
    A moc se mi líbíl i tvůj nesmrtelně chroustový článek. Tvoje přezdívky si pamatuji, ale Aireen Glider mi vypadla z paměti. Takže super připomenutí!
    A doufám,že tady zůstaneš nějakou dobu. Kdybys chtěla další změnu, dej mi prosím vědět! Nerada bych tě ztratila, v těch internetových hlubinách :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Líbí se mi, jak se nad Ebolin vždycky rozepíšeš. A děkuji ti za to. Já jsem moc ráda, že jsem díky Ebolin poznala tolik lidí a tolik se toho naučila.
      Co se Kariol týče, blog mi vydržel rok a asi dva měsíce, což je na mě zatím nejdelší doba. Už to nechci měnit, protože vydobývat si pořád nové jméno je pěkně pracné. :)

      Vymazat
    2. Nojo, Ebolin mi asi nějak padla do oka. :-)
      Ne, spíš to bylo hodně neobvyklé, psát tak, jak jsi psala, ve věku, který jsi zrovna měla. V té době jsem viděla snad jen dva podobné blogy, těm holkám bylo dvanáct a psaly také na úrovni, kterou bych jim do jejich dvanácti let neřekla. Mě to prostě fascinuje, když je někdo nadanej.
      Takže, k Ebolin mám trochu nostalgický vztah. Ale V. se mi taky líbí! A doufám, že V. i tato adresa zůstane i déle než rok...
      Protože, co naplat, ale měnit neustále adresy a jména taky není moc dobré. Jeden s tím ztrácí své příznivce. Pro někoho je vážně obtížné adaptovat se na novou adresu. Pro někoho je dokonce obtížné adaptovat se na nové vzhledy blogu (znám takových pár, a protože také občas měním blogovou vizáš, jen tiše doufám, že se budou vracet i nadále). A někteří ani netuší, kde jsi rozbila nový vigvam, protože k tobě zašli jen jednou za čas - a pochopitelně už najdou prázdný blog. To neber jako výčitku, to je fakt, už jsem viděla v několika komentářích dotaz, kam ses ztratila...
      Ale abych to neomílala pořád dokola jak hodiny, snad tě to teď nezarazilo, doufám, že tu budeš dlouho, že budeš pořád mít o čem psát a že se tady vždycky dočtu něco zajímavého. :-)
      Krásný den s Bětuškou, fotkami a báječnými nápady.

      Vymazat
    3. Jo, svým přesouváním jsem ztratila nebo tak trochu poztrácela spoustu lidí, jejichž komentářů jsem si moc vážila.
      Na všech blozích, které ještě existují, jsem jejich obsahy nechala, jen se musíš nějak dostat do archivu. Až někdy bude čas a chuť, udělám tam nějaké přehledné rozcestníky nebo rubriky. Každopádně u Kariol je odkaz na tento blog. :)

      S Bětuškou jsou dny vážně skvělý. Nedávno se naučila chodit sama po schodech nahoru a je to fakt lekací, zjistit, že během dvou minut vyťape schody a najednou je u mě v pokoji a "Giguše - Káču, Káču, Káču pustit pívanky" :D A mámu div neraní mrtvice, když ji na těch schodech samotnou vidí... :D

      Vymazat
  4. P.S. mám kolegyni jménem Vlasta. A říkám jí Vlasti, nebo Vlasťule. Podle nálady... :-)

    OdpovědětVymazat
  5. Ohledně přezdívek jsi prošla opravdu velmi bohatým a zajímavým vývojem. Bylo to rozhodně příjemné čtení! Zvukově se mi z nich ale nejvíc líbí Cielin - to je takové strašně libozvučné. Dlouho jsem si nemohla od této přezdívky odvyknout, ještě v začátcích Kariol jsem tě měla zafixovanou pod tím jménem :-)

    Já to měla s přezdívkami mnohem jednodušší. Od mala jsem prostě a jednoduše byla Anička. Zhruba tak v té páté třídě mi to ale začalo připadat "děsně infantilní", a tak jsem si ode všech nechala říkat "Ančo". Takhle mě i nadále oslovují lidé z gymnázia. Zhruba v kvintě mě pak napadla přezdívka Annika, a ta mi v internetovém světě zůstala dodnes. Říkají mi tak ale i mamka se ségrou a většina spolužáků na vysoké, z nichž někteří správně vyslovují "Anyko", jiní špatně "Aňiko", což mi přijde hrozně legrační :-D Celkem dost lidí mi ale říká i základním tvarem mého jména, tedy Anna, a to mám ráda, zní to důstojně a dámsky :-)
    Ve skautu jsem si jednoho slavnostního dne mohla vybrat mezi dvěma přezdívkami. "Zinka" nebo "Lunka". Určitě by bylo hezčí se jmenovat podle bledé luny než podle běloby zinkové, jméno Zinka mi ale znělo libozvučněji - snad proto, že Lunka zní jako lumík nebo lumek :-D Přezdívku Zinka jsem měla vždycky ráda - zní správně mrazivě :-D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tvá Annika, přezdívka i jméno, je stejně nejlepší. :-) Neumím si představit, že ti někdo říká jinak. Jak ti říká tvůj milý? :)

      Vymazat
  6. Jůů, to jsem si početla! Máš svoje bývalé blogy a přezdívky spočítané? Musí jich být aspoň 10- Jinak abys věděla, já znám asi 3 starší a 1 mladou Vlastu a 3 Vlastimily :D :) A mít svůj časopis, který navíc založila Milada Horáková, je super. Máš schovaný ten článek o sobě?
    A taky potěšil odkaz na tvůj starý purpurový blog. Je vidět, že v určitém věku jsme byly všechny v podstatě stejné...a nakonec jsme přece vyrostly. A taky je zajímavé, že někteří lidé dostávají sami od sebe spoustu přezdívek, zato někteří (vč.mě) nedostali nikdy žádnou :( :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Bývalé blogy? To bych se nedopočítala. :D

      Vymazat
  7. Tak tohle je megadlouhý článek, který mě ale bavil až do konce! Nechápu, že si všechny ty přezdívky pamatuješ a ještě i s těmi příběhy k nim, já vystřídala mnoho blogů a přezdívek a teď si pamatuju sotva dvě :)) A Vlasto, budu ti teda říkat Vlasti :) Jinak jsi mě navnadila, abych se začala podepisovat svou asi nejoblíbenější přezdívkou - Myšmo :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No jo, já si toho pamatuju, zvlášť to, co není až tak podstatné. :D

      Vymazat

Okomentovat

Oblíbené příspěvky