pátek 1. srpna 2014

Esej o tragédii v úryvcích

Včera jsem vám slíbila, že zveřejním několik úryvků z nádherné knihy Esej o tragédii, kterou jsem jako e-knihu mohla díky nakladatelství Host přečíst téměř hned po jejím vydání. U Bastery na blogu Knihy nekoušou právě probíhá společné čtení a jeden z účastníků má možnost vyhrát jeden krásný opravdový výtisk tohoto neobyčejného příběhu. Pokud se o knize chcete dozvědět víc, můžete si například přečíst mou recenzi. A tady jsou tedy ty slíbené ukázky!


První kapitola
Milý Duncane, 
když mi řekli, že budeš bydlet v tomhle pokoji, skoro jsem tomu nemohl uvěřit. Nejspíš už víš, co se chystám říct, ale stejně ti to řeknu. Je důležité, abys věděl, proč a jak se všechno přesně událo. Někdo to vědět musí; někdo by možná mohl ty informace využít a neudělat stejnou chybu jako já. Možná. Nevím. 


Musím ti říct jednu důležitou věc — a vsadím se o cokoli, že to, co ti tady zanechám, jsi určitě nečekal: ta slova, hudba, příčina mého neštěstí, stejně jako tvoje domnělá nebo skutečná role v tom všem, to všechno ti poslouží mnohem líp, než by ses kdy nadál. 

V podstatě ti dávám ten nejlepší dárek. Ten nejlepší poklad, jaký sis mohl přát. Dávám ti materiál pro tvůj esej o tragédii. 
S pozdravem 
Tim

Pátá kapitola
"Tenhle bude na stavění skvělej," zhodnotila. "Iglú jsem nikdy nedělala. Jak se staví?" 


Vlastně jsem neměl potuchy, ale teď nebylo na ústup ani pomyšlení. 



"Vanesso Shellerová, dovolte mi, abych vám předvedl vytříbené umění stavby iglú," pronesl jsem sebevědomě. "Nejdřív sníh nahrneme na jednu velkou hromadu – třeba támhle -, pak ji zevnitř vydolujeme a nakonec to uplácáme. Mělo by to držet."



"To zní jako dobrej plán," přitakala, ale do stavění se nijak nehrnula. "Páni, tady je nádherně." Pozoroval jsem ji, jak zvrátila hlavu k nebi a na jazyk chytila několik vloček. Ale z neznámého důvodu mě zcela uchvátilo, jak se jí sníh zachytává na horním okraji bot. Přemýšlel jsem, jestli ji padá až ke kotníkům a jestli ji studí. A pak jsem si představoval její ponožky. Nahoře v pokoji jsem si jich nevšiml, ale teď jsem si přál, abych se býval podíval. Byly pruhované? Třeba zeleno-žluté, to byla zřejmě její oblíbená barevná kombinace. A co nehty na nohou – měla je nalakované? A pak jsem si uvědomil, že ve všem tom sněhu mám překvapivý pocit, jako bych splýval s okolím, a ne z něj vyčníval. 



"Tak na co čekáš?" vybídl jsem ji a začal kopat sníh do rohu prázdného parkoviště, sousedícího s hotelem. Vanessa se přidala, nabírala náruče mokrého sněhu a snášela ho na moji hromadu. Pokračovali jsme tak dlouho, až jsem nakonec vzdal veškerou snahu nenamočit se. Džiny jsem měl nasáklé vodou a bundu celou obalenou sněhem. Čepici jsem neměl, takže jsem si namočil i vlasy, ale to mi nevadilo. Věděl jsem, že když mám vlasy mokré, vypadají skoro jako hnědé, obzvlášť za šera. 



Ze strany přilétla sněhová koule, a když jsem zdvihl hlavu, viděl jsem, jak se na mě Vanessa směje.


Šestá kapitola
Duncan se rozhlédl po svém stísněném pokoji a nechtělo se mu věřit, že venku se už stmívá. Podíval se na hodinky. Bylo krátce po šesté. Večeře začala už před půl hodinou. Měl vztek, že se nechal do příběhu toho albína tak vtáhnout. Chtěl se s tím jednou pro vždycky vypořádat a na minulé čtvrťáky zapomenout. Přísahal, že nedopustí, aby loňské události měly vliv na letošek. Tenhle rok totiž bude lepší. Ba přímo skvělý. Musí být. Vzpomněl si na Timova slova o tom, že přestup na Irvingovu školu byl jeho poslední příležitostí, jak si střední užít. Duncan se nechtěl k Timovi nijak přirovnávat, ale najednou si uvědomil, že totéž platí pro něj. A rozhodně nehodlal dopustit, aby mu cokoli stálo v cestě. 


Beztak si nemohl pomoct a musel nad tím znovu žasnout. Jen pár minut před vstupem do pokoje přemýšlel o tom pitomém eseji a pak se ukázalo, že ta práce souvisí s pokladem, který mu tam Tim zanechal. Bylo to dost divné a taky pořádně záhadné. Skoro jako kdyby mu Tim dokázal číst myšlenky. Na chvíli si vybavil okamžik, kdy Tima viděl naposledy, ale vzápětí se tu představu snažil vyhnat z mysli. Duncan měl Tima vždycky za podivína, a ke všemu se šuškalo něco o tom, že snad chodil s tou Vanessou, což byla fakt milá holka. Nikdy se nic nepotvrdilo, ale po všech těch událostech kolovaly různé fámy. Duncan už si přesně nepamatoval, o co šlo; jestli si spolu něco začali, nebo se do sebe zamilovali. Ne, bylo to něco jiného. Hrálo tam roli nějaké soupeření mezi tím albínem a Vanessiným klukem Patrickem, který byl ve škole ohromně oblíbený. To on nechal Tadovi ten bourbon. To byla taky náhoda, že Tadovi připadl pokoj po Patrickovi. Ale to mi přece může být jedno, říkal si, o to se starat nemusím. Co bylo, bylo, hlavní je, co je teď.



Třináctá kapitola

"Později s Daisy budu mluvit," řekla. "Chceš, abych jí něco vyřídila?" 


Duncan se zamyslel. Chtěl jí říct tolik věcí. Že ho mrzí, že si s ní tak dlouho nepromluvil. Že je mu líto, že jí ráno nepomohl, když u něj zaklepala, a doufá, že to nemá nic společného s tím převozem do nemocnice. Že mu na žádné dívce nikdy tolik nezáleželo. A že když v létě doma usínal, často přemýšlel, co asi Daisy dělá a jestli si na něj občas vzpomene. 



"Jen že doufám, že je v pořádku," řekl. Nečekal na Justininu odpověď, jednoduše se otočil, došel na konec chodby a zmizel v chodbičce, která spojovala obě křídla. Pak se rozběhl do svého pokoje. Přísahal by, že ještě zaslechl, jak se zahihňala. Jakmile došel do chlapecké části, začal mít obavy, aby nenarazil na pana Simona. Ale povedlo se mu dostat do pokoje nepozorovaně. Zavřel za sebou dveře a posadil se na postel, aby popadl dech. Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, že až do večeře nebude mít co jíst a že stejně pořád neví, které dveře jsou její. V tu chvíli si vzpomněl na tajnou přihrádku ve skříni, o které se zmiňoval Tim ve svém dopise.


Sedmnáctá kapitola
Duncan moc dobře věděl, co Tim uvedl do pohybu. Proč jen neexistuje nějaké velké červené světlo, které by se rozblikalo, kdykoli se někdo rozhodne špatně, nebo v tomto případě přímo katastrofálně? Nějaké varování, které by člověka upozornilo, že by se měl včas zarazit a svoje rozhodnutí přehodnotit. Cítil se tak sklíčeně, že by všechna cédéčka nejraději vyhodil z malého kulatého okénka a nadobro na ně zapomněl. Jednou už si to prožil, tak proč se k tomu vracet? Prodělat to celé znovu bylo poslední, co potřeboval. Jenže bylo pozdě a Daisy už spala, takže ho nic nerušilo. Slyšel Timův chraplavý hlas, jak mu děkuje, že poslouchá. Nechtěl ho znovu zklamat. To už jednou udělal.

Dvacátá druhá kapitola
"Pojďte dál, Time", vyzval mě. "Přemýšlel jsem o našem ranním rozhovoru a rád bych vám něco dal". 


Vůbec jsem netušil, co by mi mohl chtít dát. Teda kromě štosu těch skvělých esejí o tragédii, které bych mohl zužitkovat. V okamžiku, kdy mě to napadlo, mi podal klíč a já si pomyslel, že mi ke všem těm esejům snad opravdu dává přístup. Ale nedával. 



"Všiml jste si někdy knihovny v té kruhové místnosti před jídelnou?" zeptal se mě. Věděl jsem, o čem mluví -byla to nepřehlédnutelná vitrína a v ní sbírka různých starých knih. 



"Pokud by vás to zajímalo - a já si myslím, že by mohlo - , tímhle klíčem ji můžete odemknout. Vespodu je velká černá kniha. Je to kniha tradic Irvingovy školy. Jsou tam zapsány úplně všechny. Některé vám možná budou připadat podivné, ale já jsem došel k přesvědčení, že právě díky takovým tradicím je tahle škola tím, čím je, protože tradice udržují kontinuitu napříč časem. Většina z nich sahá ještě do doby, kdy jsem tu sám studoval." 



To bylo úžasné a hrozně mě to zajímalo. 



"Tak to je mi ctí", řekl jsem, natáhl ruku přes stůl a klíč si vzal. "Děkuju vám." 



"Poprosím vás jen o jedinou věc: až skončíte, ten klíč prosím předejte někomu dalšímu, kdo by z toho mohl mít prospěch. Platí?" 



"Ano, určitě", odpověděl jsem. Nemohl jsem se dočkat, až se k té knize dostanu, ale měl jsem pocit, že bych měl radši počkat, až se všechno uklidní. 



"A teď už běžte šířit krásu a světlo."



Bohužel, ty nejlepší dialogy a momenty z knihy nemůžu zveřejnit, neboť obsahují spoilery. Když jsem si však teď knihou znovu listovala a hledala ukázky, řekla jsem si, že si ji budu doopravdy muset někdy v budoucnu znovu přečíst, protože se na to dozajista budu dívat úplně jinak. Jinak budu vnímat Duncanovy pocity a myšlenky. A na to se těším. :)

4 komentáře:

  1. To vypadá zajímavě. Osobně bych ocenila to velké červené světlo, které říká, zabrzdi než uděláš nějakou pitomost. Vlastně by mě stačilo i malé červené světýlko...
    Po knize se podívám, snad se mi podaří si ji někde půjčit.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. přesně, jen takový vykřičník, který se objeví vždycky, když je to potřeba.. :)

      Vymazat
  2. Vybrala jsi hezké ukázky! Na recenzi se těším, ale až napíšu moji, abych nebyla ovlivněná :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Proto nesmím číst recenze před napsáním vlastní. :D Mám chuť buď sdílet stejné myšlenky jako ostatní a používat stejné výrazy, které třeba ke knize úplně sedí, nebo naopak kritizovat onu recenzi za to, že má špatné hodnocení. :D

      Vymazat