Byl jednou jeden král, král Lear

Nemohla jsem uvěřit svému štěstí, když se mi podařilo navázat spolupráci s brněnským nakladatelstvím Atlantis. Poprvé jsem si tohoto knižního vydavatelství všimla na Světě knihy, zvlášť díky milé paní prodavačce jsem si vzpomínku na stánek L-už-nevím-jaké-číslo uchovala. Také tam jsem se "seznámila", dá-li se při pětiminutovém příjemném pohovoru mluvit o seznámení, s panem Martinem Hilským, který přeložil všechna Shakespearova díla do češtiny. A nabuzena pozitivní sílou, jež z pana překladatele vyzařovala, jsem jako první možnost knihy k recenzi zvolila něco, co jsem i přes slávu díla doposud neznala. Krále Leara. Ale počkat, ten příběh něco připomíná. Já ho vlastně tak trochu znám...


Král Lear je bezpochyby jednou z největších, ne-li největší Shakespearovou tragédií. Největší proto, že všechno dění a lidské konání v ní probíhá na obrovských pláních země i nebe. Několik postav v ní přehrává drama lidského údělu. Je to hra velmi konkrétní, fyzický detail v ní hraje mimořádnou roli, zároveň hra univerzální, hra o světě, který se otřásá v základech, hra, v níž se hroutí všechny tradiční hodnoty, hra vizionářská a apokalyptická. V samém srdci této Shakespearovy tragédie je obraz poutníka a cesty. Geograficky vzato putuje Lear ze svého sídla do Doveru. Ale jako každá cesta poutníkova i Learova pouť má ještě jiný, daleko důležitější rozměr. Lear putuje z královského paláce do pusté přírody, od svých dcer Regan a Goneril ke Kordelii, od pýchy k pokoře, od panovačné a autoritářské sebestřednosti k soucitu a odpuštění, od koruny ze zlata, symbolu slávy, bohatství a moci, k věnečku z plevele a polního kvítí.

Kordelie: (...) To přece nejde vdát se jako sestry, a přitom pořád milovat jen vás.
Lear: To myslíš vážně?
Kordelie: Ano, Výsosti.
Lear: Tak mladá a tak bez citu?
Kordelie: Tak mladá a tak upřímná, můj pane.
Lear: Tu upřímnost si vezmi coby věno. (...) Zříkám se vší rodičovské péče...
(Lear zatracuje svou nejmladší dceru Kordelii, str. 11)

Každá postava je osobností

V této tragické divadelní hře z pera jednoho z nejslavnějších básníků se neodehrává pouze jeden příběh, jak by se na první pohled mohlo zdát. Oba dva příběhy, z nichž každý má svou vlastní zápletku a tragický závěr, jsou navzájem propojeny, doplňují se a jeden bez druhého by se nedostaly do finálního stádia, neboť by skončily úplně jinak. 

V jednom z dějů se seznámíme s britským králem Learem. Je to nesmírně panovačný, marnivý člověk, který si ničeho neváží a uznává pouze svou pravdu. Má tři dcery - Goneril a Regan, které prolhanou lstí a sladkými řečmi převezmou spolu s manžely vévodou z Albany a vévodou z Cornwallu vládu nad královstvím. Jeho nejmladší dcera Kordélie dává přednost upřímnosti a poté, co nedokáže nejbarvitějšími slovními obraty popsat svou nefalšovanou lásku k otci, na rozdíl od svých sester, je Learem zavržena a vdává se za francouzského krále, který o ni jeví zájem i bez věna. Sliby králových nejstarších dcer však nemají dlouhého trvání a Lear brzy, zároveň však pozdě, pozná jejich skutečnou povahu.

Druhý příběh se odehrává mezi vévodou Glostrem a jeho dvěma syny - dědicem Edgarem a nemanželským potomkem Edmundem. Edmund, vždy coby bastard zavrhovaný, touží po moci a majetku svého zámožného otce a proto bratra i otce lstí zradí a využije náklonnosti a důvěry Goneril, Regan a Cornwalla k vlastnímu vzestupu. Jenže když rychle zamíříte k vrcholu, většinou stejnou rychlostí spadnete zpátky na zem. 

Jedním ze zajímavých prvků Shakespearovy velmi slavné tragédie je například to, že každá postava této knihy používá pro sebe charakteristické výrazy, všichni jsou osobností nejen díky svým povahám, ale i díky mluveným projevům, v nichž se objevují pro jednotlivce typické fráze nebo hlášky. Docela bych si přála vidět tuto hru naživo v divadle, neboť skrz slova ke čtenáři sice pronikne příběh, ale mnohdy ho nemůžete vstřebat a pochopit tak dokonale, jako když tuto hru zhlédnete z pozice přihlížejícího diváka. Občas jsem si nebyla jistá významem některých výroků, protože z nich nebylo patrné, jakým způsobem byly proneseny. To se při opravdové hře stát nemůže, nebo ano?

Význam hry určují řečové proměny

Hlavní postavy v průběhu tragédie svou řeč mění. Král Lear se z role všemocného panovníka učí sebepoznávání a proměna mezi diktátorstvím a pokorou je patrná. I u dalších postav jsou znát rozdíly v řeči, protože každá postava v příběhu více či méně změnila svou roli. Příkladem mohou být Goneril a Regan, nejdříve milé dívenky vypouštějící sladké řečičky na účet tatínka krále, po převzetí moci panovačné, pyšné a bezcitné mrchy. Z druhého příběhu se otec Glostr i se svými dvěma syny mění ve svém chování a mluvení zcela jednoznačně vzhledem ke změnám výše postavení. Dokonce i řeč Kenta, králova věrného sloužícího, který s ním zůstal, i když ho král nemilosrdně vyhnal pro upřímnost, dostává nové podoby.

Zvláštností také může být několik podob jazyků šílenství - jazyk Learova šílenství je například zcela odlišný od šílené řeči Edgara nebo Glostra, a zcela zvláštní variantu bláznivé řeči představuje Šašek, jehož řeč mnohdy připomíná dětské říkanky, mnohdy zase významné nesmyslnosti. Právě tohle třeba nejvíc zaujalo mamku, když knihu četla ve dvojjazyčném vydání - jindy by si postavy bez označení, kdo mluví, pletla, ale díky těm osobitým šílenostem šel Lear snadno rozeznat od Glostra, o šaškově individualitě ani nemluvě.

Learova řeč nejen něco říká, ale také něco dělá, nejen znamená, ale také něco hraje a představuje. V této její fyzické akci spočívá její význam především. Obrazy přírody se v ní prolnou s obrazy lidského těla. Learova bílá hlava se na okamžik promění v zaoblenou zem, do níž bije hrom. Vše probíhá v prudkém rytmu a akčnost celého výjevu tvoří především slovesa. V Learově promluvě duje vítr, pukají v ní tváře, přívaly a smrště zatopí věže, nebeský oheň rozstřelí nebe, rozčísne dub a sežehne Learovi hlavu. Hrom jako kovář jedinou ranou zkuje zaoblenou zem na placku a celé toto peklo na zemi má jediný smysl: utratit sémě, z něhož se rodí nevděčníci. Hromy a blesky tohoto výjevu mluví podobně, jako mluví Kordeliino mlčení na začátku a na konci hry.

Ať každý z nás pod tíhou smutku v duši
říká, co cítí, a ne, co se sluší.
Král nejvíc zkusil. Kéž nám dáno není
tak dlouho žít v tak velkém utrpení.
(Závěrečné verše, str. 149)


Sebepoznání

V samém srdci této Shakespearovy tragédie je obraz poutníka a cesty. Geograficky vzato putuje Lear ze svého sídla (někde ve střední Anglii) do Doveru. Ale jako každá cesta poutníkova i Learova pouť má ještě jiný, daleko důležitější duchovní rozměr. Lear putuje z královského paláce do pusté přírody, od svých dcer Regan a Goneril ke Kordelii, od pýchy k pokoře, od panovačné a autoritářské sebestřednosti k soucitu a odpuštění, od koruny ze zlata, symbolu slávy, bohatství a moci, k věnečku z plevele a polního kvítí. Smyslem tohoto putování je sebepoznání. 

Morálka a odměněné ctnosti?

Zatímco v příběhu Edgara, Edmunda a Glostra nakonec vítězí dobro nad zlem, příběh krále Leara a jeho dcer pohádkově spravedlivý konec nemá. Hodnotu závěru však přisuzuji tomu, že v Learově tragickém příběhu je vše uzavřeno, Kordelie svému otci odpouští, čemuž napomáhá i jeho sebepoznání - v tomto stavu životní cesty krále a jeho dcer končí. Naproti tomu Edgarova budoucnost je nejistá a čtenář si jen může domýšlet, kam ho osud zavede na osamělé pouti životem.

Závěrečná apokalypsa Krále Leara zdá se naznačuje, že jen na lidském úsilí záleží, bude-li po této apokalypse následovat zrod nové země a nového nebe. Zda se přeživším toto dílo podaří, je otázkou, jejíž odpověď, je-li vůbec nějaká, leží daleko za koncem Shakespearovy tragédie. Je zde pouze šance, nikoli jistota. Tato šance se bude muset prosadit ve světě obývaném i takovými lidmi, jakými v Shakespearově hře jsou Goneril, Regan, Cornwall a Edmund, ve světě, v němž náhoda může být nevýslovně krutá a slepá a v němž bohové se mnohdy jeví zcela lhostejní k osudům lidí. Podstatné ale je, že tato šance, tato naděje na konci Krále Leara neumírá. 

Mé hodnocení: 

90 %
William Shakespeare: Král Lear
Z anglického originálu King Lear poprvé vydaného roku 1608 přeložil a poznámku překladatele napsal Martin Hilský. Vydalo nakladatelství Atlantis roku 2010, 160 stran.

Za možnost přečíst si toto slavné dílo vřele děkuji nakladatelství Atlantis!
Knihu si můžete zakoupit zde!

Komentáře

  1. Necetla jsem ale Shakespeara mam rada a tak se na tuhle tragedii urcite chystam (videla jsem dovadelni verzi) :) a povidala sis s Hilskym? U nas delal prednasku o Shakespearovych sonetech a byl skvely :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No, povídala - dala jsem mu podepsat Romea a Julii pro mamku, on ji učil na vysoký. Tak jsem mu o tom řekla a on jako že si vzpomněl, ale máma řekla, že je to blbost, že zrovna ji si určitě nepamatuje. :D Ale byl to moc příjemný pán, škoda, že mě už asi na VŠ učit nebude... :)

      Vymazat
  2. Sakra, za pětiminutový rozhovor s Hilským bych dala nevím co... i když... vážně bych neměla co říct, ten člověk je génius!! Nedávno jsem někomu říkala, že kdyby si měl poslechnout jednoho člověka na světě, tak ať je to on. :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Pět minut s Hilským vlastně až tak neobyčejných nebylo, protože si se mnou moc popovídat nechtěl. :D

      Vymazat
  3. Vlasti, to píšeš takovéhle recenze úplně sama, nebo se inspiruješ i tím, co na to třeba říkají jiní? :) Protože pokud je tohle a úplně všechno z tvé hlavy, tak bys neměla ztrácet čas na gymplu, ale měla bys jít dál a dál...Nevím jak, ale vím, že jinak.
    .
    Recenze krásná a promyšlená. Každé slovo jako by mělo své místo. Myslím, že by ses nemusela stydět ji Martinovi Hilskému poslat... Jen se ti tam asi opakuje jeden odstavec, pokud jsem se dobře všimla. :) Ale to se stane strašně snadno.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Hmm.. nevím, jestli říct pravdu.. :)

      Vymazat
  4. Shakespeare je mou srdcovkou snad od nepaměti... :)))

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Shakespeare není sice má srdcovka, ale je to fajn čtivo. :)

      Vymazat
  5. Shakespearovy hry jsou pro mě dost těžké, lehkou formou jsem se s nimi kdysi seznámila díky knize Z oříšku královny Mab.
    Tvoje recenze je úžasná a opravdu promyšlená, už jsem měla chuť se zeptat podobně jako Magdalena, protože tohle už je vyšší level. Je vidět, že si čtením, ale i psaním recenzí tříbíš vkus a zlepšuješ svůj psaný projev (tedy ne že by potřeboval zlepšit, byl vždycky dobrý, teď je jen lepší).
    Král Lear - zjednoudšeně bych řekla, více rozvětvená Sůl nad zlato.
    (Dělám si legraci, ale základní motiv je vlastně i v té pohádce - marnivý král, dvě prolhané dcery, třetí upřímná, její vyhoštění, tahanice o moc prostřednictvým zbylých dvou nápadníků a královo prozření. Na rozdíl od pohádky, král Lear prozřel příliš pozdě. A žádný happy end se zde nekonal...)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Pro mě Shakespeare není těžký na čtení, ale psát o něm, to je docela záhul. :)

      Vymazat

Okomentovat