Jste digitálně dementní?

"Tak a odteď budeš na počítači hodinu denně, abys nebyla digitálně dementní," oznámila mi jednoho červnového dne po příchodu ze školy mamka. Právě totiž četla knížku Digitální demence a rozhodla se ji brát vážně a důsledně. Tak to ona vždycky dělá, když si něco přečte, a proto jí čas od času doporučuji své knížky, aby nesáhla po něčem horším, než je kritika počítačů a mobilních telefonů. Ale zpět ke knize. Obvykle bych se nad něčím takovým ani nepozastavila, ale mamka mi z oné knížky četla úryvky a docela mě to zaujalo. A jelikož jsem na Maltu nechtěla tahat moc papírových knih (poškození a zabírání místa), poprosila jsem paní Plevovou z Hosta o zaslání další e-knihy. Digitální demence.

Digitální média nás zbavují nutnosti vykonávat duševní práci. To, co lidé dřív prováděli jednoduše pomocí rozumu, nyní obstarávají počítače, smartphony, organizéry a navigace. Výsledky výzkumu, které zmiňuje Manfred Spitzer ve své knize, jsou alarmující. Na digitálních médiích vzniká závislost. V dlouhodobém horizontu poškozují tělo a především mysl. Jakmile přestaneme vyvíjet duševní úsilí, ochabuje nám paměť. Nervové spoje odumírají, ty nové nepřežijí, protože jich není třeba. U dětí a mladistvých vinou digitálních médií dramaticky klesá schopnost učení a výsledkem jsou poruchy pozornosti a čtení, úzkost a otupělost, poruchy spánku a deprese, nadváha, sklony k násilí a úpadek společnosti. Spitzer ukazuje obavy, jež tento vývoj vzbuzuje, a vybízí k omezení konzumního způsobu života, především u dětí, abychom zabránili digitální demenci.

Asi čtvrt milionu osob mezi čtrnácti a čtyřiadvaceti lety můžeme považovat za závislé na internetu. [...] Zatímco spotřeba alkoholu, nikotinu, jakož i měkkých a tvrdých ilegálních drog je na ústupu, závislost na počítači a internetu dramaticky narůstá. 
(Digitální demence, str.9)

Facebook namísto face to face

Už od předmluvy byla pro mě kniha zajímavá. Velmi zajímá, a to pravděpodobně díky tomu, že jsem sama závislá na užívání počítače. Televizi, telefon nebo navigaci k životu nepotřebuji, ale svou existenci si zkrátka neumím představit bez komunikace se vzdálenými přáteli nebo bez psaní článků a čtení o životech cizích blogerů. To ani nemluvím o příležitosti získávat knížky k recenzím či se přiučovat v oblastech tvůrčího psaní nebo fotografování. To bych prostě nezvládla. A možná právě proto, že se mě tato kniha tak týká, jsem se do ní pohodově začetla. 

Jednou z myšlenek knihy, která mě zaujala a která se k mé osobě taky vlastně vztahuje, je právě používání a upřednostňování internetové komunikace namísto povídání si přímo z očí do očí. Kritiku píšeme na internetu, šikana je dnes běžnou věcí právě díky anonymitě a tím pádem i volnosti v internetových sítích. Bojíme se mluvit a vyjadřování svých názorů, pocitů a myšlenek se nedokážeme při běžné komunikaci účastnit. Mluvím především za sebe, ale věřím, že i leckdo jiný to tak má. To byl také důvod, proč jsem jela na Maltu - písemný projev mám dobrý, ale používat angličtinu v každodenním životě, nebát se neznámým jazykem zeptat a být schopna hovořit o všem možném i nemožném, to jsem zkrátka neuměla. Na Maltě jsem trochu roztála, ale tenhle problém ve mně zůstane. Ono je to vlastně to samé i v mém rodném jazyce, nemyslete si. Proč jsem se ještě nikdy nesešla se svou kamarádkou blogerkou sama, když si s ní tak skvěle rozumím a často si spolu píšeme na knize tváří? Právě proto, že bych se s ní o těch našich běžných tématech nedokázala bavit z očí do očí, neuměla bych skrýt své emoce a pravděpodobně by se ukázalo, že si až tak nerozumíme. A ona by to cítila stejně. 

Nejvíc trpí paměť

Dalšími šokujícími zjištěními, vlastně spíše jen sepsanými chybami mé maličkosti, byly například skutečnosti odhalující, jak díky digitálním médiím trpí paměť. Například v případě orientace - chodila jsem do skauta a učila jsem se s mapou, přesto jsem schopna se ztratit cestou z autobusu k babičce na několikrát prošlých pět seti metrech. V metru nás pro jistotu všude nasměrují ukazatele a já byla vážně naivní, když jsem si myslela, že bych v podzemí mohla zabloudit. Zajímavá byla také příhoda na narozeninové oslavě kamarádky - pozvala si jednu holku, která bydlí ve městě asi pět kilometrů vzdáleném, a její táta přesto do vesnice při přívozu dcery musel použít navigaci, neboť by se jinak ztratil. Jako vážně? (A to zamlčím historku o tom, jak jsem se ztratila na Václaváku...)

Paměť také trpí tím, že už si nic nemusíme díky používání digitálních médií pamatovat. To trefně dokázal pan Spitzer popsáním několika pokusů, o jejichž výsledcích i průběhu se dočtete v knize. Zároveň se tam dočtete něco málo o nervových buňkách a mozku, což vás nepochybně také zaujme. Uvědomíte si, jak se nás to všechno celé týká. A že, i když si to možná nechceme přiznat, má autor knihy Digitální demence pravdu.

Telefonní čísla příbuzných, přátel a známých máme uložená v mobilu. Cestu na místo domluveného setkání nám ukazuje navigační systém. Rovněž termíny pracovních i osobních schůzek máme v mobilu nebo v PDA (Personal Digital Assistant). Kdo se chce něco dozvědět, googluje; své fotografie, dopisy, maily, knihy a hudbu máme v mraku (tedy v cloud computingu). Samostatně myslet, ukládat, překládat - co je to za hloupost?
(Digitální demence, str.17)

Děti a digitální média

Jak příhodně jsem se během čtení vyskytla v domácnosti na Maltě, v níž celý den hraje televize. Malá dvouletá Faith je k ní zahnána pokaždé, když otravuje tátu při práci na počítači a mámu při hraní střílecí hry na tabletu. Faith před tím přístrojem sedí a upřeně zírá na nemožně barevné nesmyslnosti. O tom si každý musí udělat svůj obrázek (možná, že vám pan Spitzer díky svým důkazům a ukázkovým situacím pomůže), a to jsem nezvýraznila fakt, že střílecí hry mají ten nejhorší účinek nejen na děti, ale i na všechny ostatní hráče. A pak kde se bere to násilí!

Spousta příhod, faktů a reportů z jiných zemí mne velmi znepokojila, nebo spíš zaujala svou znepokojivostí. Počítače do škol a školek namísto hraček a sešitů? Interaktivní tabule, s nimiž neumí ani učitelé, natož pak žáci? Namísto učebnic tablety? Jistě, zní to pohádkově, ale ani já, školou povinná gymnazistka mající těžkou tašku a od psaní bolavé zápěstí, bych nic takového nechtěla. Prosím, ať dřív vychodím povinnou školní docházku, než takovou nesmyslnost na českých školách zavedou!

Na děti (i na dospělé, pochopitelně, ale na malé človíčky především) má silný vliv reklama. Jen se podívejte na reklamy na Nově - jídlo, nová nabídka elektronických přístrojů do domácnosti, chytré mobilní telefony za skvělou cenu i s paušálem, televize s gigantickou úhlopříčkou, počítače pro každého a samozřejmě videohry. Videohry jsou ve své podstatě kapitola sama pro sebe - já je nehraju a nikdy nehrála, jedinou jakžtakž pravidelnou blbůstkou v mém telefonu je Subway Surfers. I to mi však stačí k vidění skutečnosti - víc hrajte, abyste byli úspěšní, nejlepší, bohatí a vítězní! Získejte body navíc tím, že s touto hrou strávíte spoustu času navíc, nebo si stáhnete jinou hru! Je vám to povědomé, že?

Otázky k odhadu výskytu internetové závislosti
Jak často je pro vás obtížné, jste-li online, ukončit užívání internetu?  Jak často pokračujete v užívání internetu, i když jste vlastně chtěli přestat? Jak často vám druzí lidé, například váš partner, děti, rodiče nebo přátelé říkají, že byste měli internet užívat méně často? Jak často dáváte internetu přednost před trávením času s druhými, například se svým partnerem, dětmi, rodiči, přáteli? Jak často příliš málo spíte, protože jste online? Jak často myslíte na internet, i když právě nejste online? Jak často už se těšíte, až si zase sednete k internetu? Jak často přemýšlíte o tom, že byste na internetu měli trávit méně času? Jak často jste se neúspěšně pokoušeli trávit méně času na internetu? Jak často své domácí úkoly plníte ve spěchu, abyste mohli jít dříve na internet? Jak často zanedbáváte své každodenní povinnosti (práci, školu, rodinný život), protože jdete raději na internet? Jak často chodíte na internet, když se cítíte na dně? Jak často užíváte internet, abyste unikli starostem nebo potlačili špatnou náladu? Jak často cítíte neklid, frustraci nebo podráždění, když nemůžete používat internet? 
(Postup při dokončení testu a další zajímavosti naleznete v knize na stránkách 239-240)

Digitální dementi

Když vynechám přesný popis digitálními médii zničených lidí (to je ostatně podrobně popsáno a ukázáno v knize), nabízí se tu ještě další problém spojený s těmito osobami. Pokud půjdu do své třídy a oznámím svým čtrnáctiletým spolužákům, že chci přestat nadměrně používat počítač a že by oni měli udělat to samé, protože je to pro jejich dobro, nejenže mě pošlou do nejtemnějších zákoutí lidského těla, ale ještě ke všemu se stanu terčem posměchu a nepochopení. Vždyť pokud nebudu mít mobil s wifi připojením a rychlým připojením ke hrám a na Facebook, nemůžu se účastnit společných mobilových sezení v šatně o polední pauzu. (Jo, taky si pamatuji na jednu přestávku, kdy se třída ponořila do naprostého ticha a sem tam se ozvalo jen pípnutí telefonu. Jen já nebyla na mobilu, ale četla jsem si. A to je zase jiná závislost. :D)

A co je na tom nejhorší (a dost nemile mě to při čtení zarazilo) - veřejnost s tímto problémem nechce nic dělat. Jasně, že dneska už se bez počítačů neobejdeme - od zubaře v ordinaci až přes učitelské zadávání známek do systému a programátory, z jakéhokoliv soudku si nabereme, vždycky zjistíme, že užívání počítače je nezbytné. Souhlasím. Ale aby si politici namísto diskutování o zákonech hráli Flappy bird na tabletu? Aby byly malé děti odstrkovány a učeny sledovat polovinu dne televizní obrazovku, na níž stejně není co vykoukat? Aby se výběr penzionu pro třídenní dovolenou musel přizpůsobit požadavkům, jako je připojení k internetu? To, promiňte, opravdu nechci. Připadá mi to zvrácené, zvlášť vůči těm dětem.

Podobnosti s komerčním pronikáním počítačů do oblasti vzdělávání jsou až zarážející: na základě vědecky zjištěných poznatků je počítač k učení zapotřebí stejně nutně jako jízdní kolo k plavání nebo rentgenový přístroj ke zkoušení bot. Jelikož se však právě sociálně slabým rodinám neustále tvrdí, jak je počítač k učení důležitý, tito lidé přístroje kupují ze svých beztak malých úspor - především kvůli starosti o budoucnost dětí -, čímž způsobují pravý opak toho, co pro své děti chtějí: šance na lepší vzdělání. 
(Digitální demence, str.24)

Uvědomění a závěr

A víte, co je na tom nejhorší? Že ačkoliv to všichni vědí - mládežníci, rodiče, učitelé, politici, tvůrci počítačových her a další lidé -, nikdo se nesnaží učinit kroky, aby nás digitální média úplně neovládla. Že se klidně ve všech činnostech spoléhají na technologie a ne na vlastní rozum. Hmm. 

Já jsem za přečtení této knihy nesmírně vděčná. Díky, mami, žes mi ji nevědomky doporučila. Nebylo to sice vždycky tak zajímavé čtení, už jen proto, že jsem jiná generace než autor, který si nejspíš pamatuje ještě zavádění elektřiny do domácností, nicméně to změnilo spoustu mých názorů a pohnulo mou (digitálně dementní) myslí. Nyní jsem ochotna všechna ta fakta zpracovat, roztřídit a po přebrání v hlavě se pokusím se svou závislostí něco udělat. Protože ne, nechci být nemocná. Jakýmkoliv způsobem. (A že tento druh demence nemocí je, o tom se také dočtete v knize.)

Za sebe knihu doporučuji. Často si nejspíš, stejně jako já, řeknete, že se autor akorát opakuje, neustále někam odkazuje a nudí vás k smrti zbytečnými plky a nepodstatnými skutečnostmi, ale zároveň se dozvíte spoustu zajímavostí a šokujících pravd, utvrdíte si své názory a vzpomenete si na své zážitky s lidmi závislými na internetu. Určitě k lepšímu vidění knihy přispěje i autorovo dobré podání, v němž nechybí kromě vědeckých důkazů také špetka vtipu a neustálé připodobňování k situacím z osobního života. Stojí to za to. Věřte mi.

Mé hodnocení:

70 %


Manfred Spitzer: Digitální demence - Jak připravujeme sami sebe a naše děti o rozum
Z německého originálu Digitale Demenz - Wie wir uns und unsere Kinder um den Verstand bringen vydaného roku 2012 přeložil František Ryčl. Vydalo nakladatelství Host roku 2014, 344 stran.

Děkuji nakladatelství Host za poskytnutí elektronické podoby tohoto neobvyklého čtení k recenzi!

Komentáře

  1. Může to být hodně zajímavé čtení, jen se bojím, zle bych zjistila, že jsem digitálně dementní :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Všichni jsme digitálně dementní, podle autora. :D

      Vymazat
  2. Hm, jak je to s mírou objektivnosti ze strany autora? Z ukázek mám pocit, že minimálně poměrně cíleně přepaluje (přičemž mám pocit, že celkově se to s "digitální demencí" jako destruktivním fenoménem přehání). :)

    OdpovědětVymazat
  3. Já nevím, nemám ráda takovéhle přehnané kritiky. :)

    OdpovědětVymazat
  4. Zdá se, že jde o knihu, u které, kdyby se třetina ubrala, ničemu by to neškodilo. Ba naopak. (To nemyslím nijak hanlivě, pár takových jsem četla, třeba Ženy z Venuše, muži z Marsu, výborná kniha, ale třetina vlastně se opakující, tedy vata.
    Ale i tak jde o knihu zajímavou, už název je zajímavý, a obsah ještě více.
    Pokroku v technice se neubráníme. Ale myslím, že by mělo fungovat i normální smýšlení. Uměl by dnes někdo hledat v jízdním řádu? Tedy v tom klasickém, papírovém? Něco s přestupy? Je fakt, že na internetu jsou k mání kombinace autobusů a vlaků, nebo rychlý výběr. To s navigací je dost děsivé. Neříkám, že je neužitečná, ba naopak, ale občas používat hlavu, nebo se prostě poptat lidí, co je na tom špatnýho? (Akorát to, že se musí ta hlava použít, a na zeptání zastavit, a stáhnout okýnko a otevřít pusu, děsná práce).
    My tyhle hračky neměli. Ale po pravdě, kdyby tenkrát existovaly tablety a hry, asi bych v nich byla ponořená. Hraček jsem měla dost a hrát si uměla i s vystříhanými papírky, ale třeba cesta autobusem na návštěvu příbuzných, ta mě zoufale nebavila. Zabavit se při cestě takovou hrou by bylo docela príma.
    Taky mě napadlo, jak velký zásah a šok by byl pro lidi, kdyby se nějakým magnetickým výbojem zrušila elektřina. Tedy fungování elektřiny jako takové. Myslím že by to byla tragedie a jedinou výhodu by měly naopak země, kde žijí v chudobě a bídě. Když pominu běžné denní činnosti (vaření na sporáku, varná konvice, kotel na teplou vodu, automatická pračka), tak by mě zoufale bolelo pomyšlení, že už nikdy neuvidím ani jeden z filmů, které mám, že už nikdy neuslyším hudbu, tu, co mám, že nevytáhnu z počítače fotky, které mám (což mě nabádá k myšlence, nechat si je postupně převést do klasciké papírové formy, tedy nechat vytisknout).
    Digitální demence? To je dost hrozivý pojem a má to něco do sebe. Na počítání máme kalkulačky, zásobárny telefonních čísel v mobilech (schválně, znáš svůj telefon a telefon třeba mamky, zpaměti? Stejně jako své rodné číslo, poštovní směrovací číslo své adresy, data narozenin své rodiny? Ono se to nezdá, ale fakt jsme hodně závislí.)
    I když vím, že jsi jedna z mála, kteří se snaží nebýt tolik závislí.
    A k tvým otázkám ohledně internetu - ano, závislá jsem, a vím o tom. Dnes jsem si říkala, že zapnu net až po obědě. Oběd ještě nebyl... :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Taky jsem závislá. Vím to. Ale nic moc s tím nedělám. :)

      Vymazat
  5. Já se přiznám bez mučení, že digitálně dementní jsem. Jen jsem neznala tak elegantní definici. Jsem ráda, milá Kariol, že ses vrátila na blog. Našla jsem tvůj nick u Vendy a hned se ti hlásím do služby. Pak jsem ale zjistila, že jsi nějak změnila svou přezdívku i blog. To ale není výhodné kvůli návštěvnosti. Pak nevíme, kam jsi zmizela. Jsem moc ráda, že jsem tě zase našla.♥♥♥

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Oblíbené příspěvky