středa 11. června 2014

Probuzená melancholie


Do tmy se halí svět černobílý,
 noc uspává všechny naděje,
 melancholie uvnitř mě sílí, 
válčím, i když se nic neděje.

Zapadly myšlenky pozitivní 
spolu se slunečním západem.
Nic už mé pocity neovlivní, 
sama sobě jsem děsivým snem. 

Probouzí se ve mně melancholik,
 těžce postižen nejistotou.
 Prázdnoty v duši ukrývá tolik, 
neboť obklopen je samotou. 

V noci utopený úsměv štěstí 
pocity černé nahrazují. 
Stačí pouhý pohled na zápěstí, 
ve vlastní existenci pluji. 

S nocí přichází melancholie, 
mou vlastní osobnost pohřbívá, 
těžko říct, co ve mně dosud žije, 
co jenom z bolesti přežívá.

Napsáno kdysi v listopadových dnech, osvíceno v Zemi Nezemi, v koutku jedné z mých podob.

4 komentáře:

  1. Docela děsivé.
    Což vůbec neznamená, že to není dobře napsané... Zvláštní medaili uděluji za poslední sloku. :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Kéž by medaile nikdy nespadla ze zdi. :)

      Vymazat
  2. Je znát, že je starší :-) a naopak mě okouzluje sloka první :-)

    OdpovědětVymazat