pondělí 9. června 2014

Příběh planety



Na světě žiji už tisíc let. Vyrobili mě v jihočeské sklárně, byl jsem zakoupen poblíž jakéhosi města a tamtéž po požití alkoholu do mě nalitého odhozen a zapomenut. Roky, desetiletí i staletí míjely, až z mého originálního vzhledu láhve od oblíbeného piva zbyl jen hnědý zaprášený střípek minulosti. Až do doby, kdy mne jedna malá holčička zpod umělohmotného povrchu plastové zahrady vyhrabala a na okrasu položila k neživému stromu neonových barev, kde jsem určitě oku nelahodil.

Její zvláštní čin mi však poskytl nový pohled na úplně jiný svět, než který jsem pamatoval. Nikde nešuměly listy v korunách stromů, jen odrazy plastových výrobků, ze kterých se skládal svět, se leskly proti slunci. 

"Tak jsem si sehnala ten nový myslič," slyšel jsem rozplývat se mámu oné holčičky za oknem na pohled dokonalého domu. "Jasně, je naprosto nezávadná!" Spustila po chvíli. Upřel jsem zrak na malou čelenku růžové barvy, jež se vyjímala mezi ostatními umělohmotnými vymoženostmi. Žena, které čelenka patřila, dál povídala do prázdna své kamarádce na myšlenkových vlnách o nově pořízeném ulehčovači života, kterým automatický mozek, jak se oficiálně přístroj nazýval, rozhodně byl. Nostalgicky jsem zavzpomínal na dobu, kdy se lidé museli pro vlastní úspěch a místo ve společnosti učit texty a snažit se pomocí vlastní hlavy počítat záludné matematické úlohy. Dnešní děti, jak jsem vypozoroval z čestného místa u nafukovacího kmene stromu, měly tyto mysliče jako běžnou školní pomůcku, kterou při výuce používali také učitelé. Začal jsem přemýšlet o vývoji, který jsem bohužel během pobytu pod hlínou v zemi zameškal. Tisíc let udělalo s planetou Zemí své. 

Ulicí jezdí každou hodinu náklaďáky s plechovkami čerstvého vzduchu, protože se lidé těch zbytečných a špinavých stromů, keřů a rostlin postupem času zbavili a nahradili je levnými plastovými výrobky. Holčička, která mne vystavila na zahradě, si den co den chodila hrát s pejskem na baterky. Na povel se mechanickými pohyby rozeběhl, chytil plastové jídlo a vydávaje nepřirozené zvuky ho jedl. Když čas od času ven vyšla i holčičky máma, nestačil jsem se divit. Ukázková modelka, na níž všechno zářilo plastikou. Dokonalost teď zřejmě frčí, pomyslel jsem si se znechucením pokaždé. 

Žil jsem si na té zahradě poměrně dlouho. Lidé přicházeli a odcházeli, ale vypadalo to, jako by čas vůbec nevnímali. Já mám na něco takového právo, budu se rozkládat ještě tisíce let, ale oni přece jednou zemřou. Mýlil jsem se - dávno už lidstvo vynalezlo lék na smrt a nemoci, vše měli perfektně promyšlené. Ne, že bych snad zpozoroval, že někdo z nich myslí. 

"Fuj, co to tady leží?!" Zděsila se jednoho dokonale umělého dne máma. Pro jistotu na mne nesahala a zavolala jakousi bezpečnostní službu či co, v těch názvech psaných neznámou jednoduchostí jsem se nevyznal. Co jsem však pochopil s naprostou jistotou, bylo, že mě odvážejí ze zahrady. Kam? 

Až když mě vystřelili do vzduchoprázdna, jsem pochopil, že pro nedokonalou minulost není v roce 3001 místo.

(Někteří jistě vědí, že jsem tuto povídku zveřejnila už v Kariolině koutku. Také možná víte, že jsem se s ní v příslušné soutěži umístila na čtvrtém místě v mé kategorii z republiky. Takže jsem si řekla, že by byla škoda ji tu nemít. Hledání vhodné iluze, jíž bych mohla tenhle krátký příběh věnovat, si příliš často opakovat nepotřebuji, ale nakonec jsem jeden takový obrázek k zamyšlení našla. ...)

4 komentáře:

  1. Působivé povídání s přenádherným obrazem. O čem se člověk na internetu ještě nedočte :) Pěkné.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Na internetu se dočteš o všem. :-)

      Vymazat
  2. Článek je sice fiktivní, ale krásný. :-)

    OdpovědětVymazat