neděle 8. června 2014

O vílách, setkáních a slunečném dni

Poslední májové paprsky ozařovaly polednem přelidněné pražské čtvrti, když jsem vystoupila na stanici Hradčanská a sešla se s královnou bílých růží, Annikou. Prvopočáteční výčitky, že ji okrádám o čas, který mohla věnovat jistě zajímavým japonským dějinám, se rychle vypařily při stoupání k Petřínu, jež vyplnilo naše neustálé povídání o nesmrtelnosti chrousta.


Coby snílek rozprostírající svou auru mimo prostory našeho hlavního města jsem naplánování směru procházky nechala čistě na Annice. Vzpomínajíc na bolestnými puchýři poznamenané paty ze zářijového setkání s královnou téže květin jsem se obula do odrbaných vesnických sandál a myslíc na teplem se tetelící vzduch venku jsem se zahalila do mému rostoucímu tělu téměř nedostačujících modrých šatů. Vybavená fotoaparátem, deštníkem a čerstvě vyžebraným kapesným na nadcházející měsíc jsem opouštěla autobusové nádraží.



Annika, jak jsem zmínila, čekala opřená o sloup na druhé stanici metra A. Přivítaly jsme se milým úsměvem a bez sebemenších potíží navázaly rozhovor. O čem jsme si povídaly? O nás, o škole, o přírodě, o Praze, o našich přátelích, o knížkách, o zálibách, o plánech a budoucnosti, o minulosti i přítomnosti, o zbytečnostech, které nebyly pouze výplní ticha. I o tichu jsme si mlčky povídaly, mimochodem.


Útržkovitě mi v paměti zůstala mnou dlouho nenavštívená Petřínská rozhledna, nádherná zahrada plná květin a včel a blaženě postrádající davy cizími jazyky mluvících turistů, strmé schodiště naplněné mými netrénovanými upocenými nádechy, Anničino vyprávění, socha Máchy a Nezvala zdobící cestičku zpět do města, vyhlídka na Prahu a Hladová zeď a zdánlivé ticho nenarušené metropolitní uspěchaností.

S lehkým vyčerpáním jsme s Annikou usedly do Františkánské zahrady a ve stínu tamních stromů jsme za drzého přihlížení opeřených holubů si pochutnaly na Anničiných výborných muffinech z bílé čokolády. Jejich lahodná chuť se mi doteď rozplývá na jazyku.



Následně jsme se odebraly do paláce knih Luxoru na Václavském náměstí, abychom naplnily hlavní bod programu našeho setkání. Ano, sešly jsme se kvůli křtu nové knihy pastelkové víly Marie Brožové Zakleté víly. Obě jsme si jeden neobyčejný výtisk této (věřím že kouzelné) mladší sestřičky Duší stromů koupily, od příjemného pana Brože jsme se slovy "Kéž vám zvoní na lepší časy" obdržely drobný zvoneček připomínající desetileté výročí projektu Obhajoba pastelky a postaveny v popředí ústraní děje jsme se zaujetím poslouchaly proslov pana Brože doplněný úsměvy a moudrostmi jeho manželky. S překvapenou úlevou jsme vydechly, když knihu paní přes ezoteriku a tarot Markéta Vostrá posypávala hvězdným prachem a cinkotem "na lepší časy zvonících" zvonečků, namísto aby ji znehodnotila proudem studené vody.



Knihu jsme si nechaly podepsat, směle jsme zvěčnily své setkání s tak milými lidmi a unaveny po tak dlouhém stání na jednom místě jsme se odebraly do před vánočními svátky navštívené cukrárny. Byla však kvůli opravám nepřístupná a tak mě Annika zavedla do Světozoru, kde jsme si každá dala nějaký koktejl. (Už nikdy nechci stát ve frontě za jakýmisi cizinkami neznající anglický jazyk, neboť domluva tipu "Čoko?" "Koko!" je až směšně k pláči.) Šly jsme si sednout do odlehlého parčíku poblíž Anničiny bývalé hudební školy, odkud jsme se po nějaké té půlhodince přesunuly k Vltavě. Tam čas ubíhal stejně rychle a plynule jako voda v řece pod námi. Brzy se naplnil pohár vyměřeného času k setkání a já měla co dělat, abych stihla svůj zpáteční autobus. Bez Anničiny pomoci bych se pražským bludištěm jen sotva propletla v tak rekordním čase.



Tímto bych královně bílých růží s velkou radostí poděkovala za naše setkání, které pro mě bylo velmi příjemné a neobyčejné. Víc takových chvil s opravdovými přáteli! Nemohu vás neodkázat na Anničin report z tohoto srazíku ve dvou, v němž se vám dostane zajímavějšího a smysluplnějšího pohledu na celou věc. :)

9 komentářů:

  1. Půvabný to den! Ráda na něj vzpomínám už teď, když uplynul teprve týden :-) O čas, který bych mohla věnovat učení, mě naše setkání neokradlo. Zkoušku jsem nějakým zázračným způsobem dala za dva, což byla má meta :-)
    Waaa, chce se mi z toho jít na Petřín! Možná si dnes udělám procházku :-)
    A v ZV jsem již v polovině a je to opravdu parádní. Sestřička Kamenů a Stromů je pravda menší, ale nebojí se ani těch nejtemnějších zákrutů lidského srdce. Nicméně v takové té typické "snivosti" za nimi ani v nejmenším nezaostává :-)

    Hezkou neděli přeje A.

    OdpovědětVymazat
  2. :) Krásné setkání... za pár let, až pro mě nebude Praha tak sváteční a nedostupná se jistě také sejdem takhle na dlouho, tedy pokud budeš chtít. :)
    .
    Čoko-koko! Hezký den :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ano, jsem to opět já, Magdaléna :)

      Vymazat
    2. To víš, že bych se chtěla sejít na trochu delší dobu. :-)

      Vymazat
  3. Jú, včeličky! Tohle na létu miluju, všude to bručí a lítá a vůbec, hmyz!
    O tomto dnu jsem již četla u Anniky. Myslím, že nedokáži vyjádřit, jak moc vám jej závidím. Myslím, že mě takové dny nikde nečekají...

    OdpovědětVymazat
  4. Ve Světozoru mají báječnou zmrzlinu. Udělala jsi mi chutě, styď se! :-D

    OdpovědětVymazat