sobota 14. června 2014

Can´t help falling in love with you...

Snažím se nemyslet, vypnout a usnout, oči se mi klíží a hluboká noc bez měsíčního svitu se dere do uměle osvíceného pokoje v domě prarodičů, jenže jakmile zavřu unavené oči za tenká víčka, vidím jej. A já nevím, jestli jsem na ten pohled připravená.


Srdce se mi bolavě svírá při živé vzpomínce na jeho dnešní upřímné úsměvy doprovázené drobnými ďolíčky v dosud chlapeckých tvářích. Na jeho lehké a bezstarostné plánování plné nadějného odhodlání a vtipně paradoxní vtípky o životě. (Ani nevím, jestli nejkratší pohádka Byl nebyl Černobyl stála za tak široce roztaženou pusu do vesele bublavého smíchu, ale v jeho podání se radosti nešlo bránit.) S nostalgickým steskem poslouchám cédéčko s nějakou dětskou pohádkou, kterou jsem jako malá měla moc ráda, jenže namísto Jeníčka a Mařenky slyším jeho právě mutující hlas a smích jeho dvou bratrů při hraní badmintonu. 

Jak já miluju tu pohodovou nenucenost okamžiků dnešního počasím proměnlivého odpoledne. R. měl na sobě vytahané sivé tepláky, špinavé tričko a brýle, šmouhu na nose a bosé nohy zahnědlé od vlhké hlíny na jejich velké travnaté zahradě. Stál u velkého stolu s bohatou nabídkou připraveného piknikového občerstvení, v ruce držel obracecí kleště a dohlížel na grilování masa a párků. Nic mě nepřitahuje víc než obyčejná přirozenost. Měla jsem chuť radostně zatancovat, když jsem ho slyšela mluvit s jeho tátou. Jeho tatínek je Američan, moc milý člověk, a děti s ním pochopitelně mluví anglicky. "Daddy, bring me more meat, whether it´s for Vlasta."


Seděli jsme v zelenající se trávě prorostlé jetelem a sedmikráskami, pojídali jsme čerstvě sladké jahody, smáli se, povídali si a pak zpívali písničky. Znám texty nazpaměť, takže jsem se na něj dívala a poslouchala jeho trochu chraptivý hlas. "He has made me glad, I will rejoice for he has made me glad." Když se na mě podíval, získala jsem stejnou barvu jako právě spolknutý kousek jahůdky. 

Hráli jsme badminton. Já, on, Anča a jeho bratr. Legrace. Byla jsem sama sebou. Byla jsem šťastná v jeho společnosti, srdce bubnovalo divoké melodie v rytmu jeho rozhodnutí, že bude hrát ve dvojici se mnou. Ptáci volnosti v mém nitru se vznášeli blahem, když jsme hráli proti sobě a vydrželi jsme si pouze mezi sebou přihrávat asi padesátkrát a přitom si povídat. Povídat. Jak lehce se mi s ním povídá. Nemusím pět minut přemýšlet, jestli řeknu něco o škole nebo o počasí, konverzace plyne přirozeně. Pojede na celé prázdniny do Ameriky. Hned bych s ním jela, i když na Aljašce musí být i v létě zima. 

Loučení je těžké. Vlastně jsme se nijak nerozloučili, protože si odešel pro mikinu v době našeho odchodu. Těším se na něj v pondělí a přesto nevím, jaké to bude. Proč si musíme všichni hrát na nějaké puberťáky se sprostým slovníkem a nevyvinutým názorem, když ve skutečnosti jsme někým jiným? Pamatuji si, jak jsem mu rozpačitě předávala DVD nádherného filmu Letters to God a jak jsme se oba trochu strachovali, aby nás s něčím vonícím po náboženství někdo neviděl. 

Tak už vím, jaký je to pocit. Jako když se vám chce brečet radostí a smát se žalem. Jako když máte chuť dělat bláznivé věci a probudit v sobě něco rozumného. Jako když víte, že je to zbytečné a přesto vnímáte jen pubertální emoce. Věřím téhle chemii. Jsem kyselina. Třeba se můj pesimistický cynismus v oblasti kluků jeho vlivem zmírní nebo zneutralizuje. Co já vím, nerozumím tomu. Měla bych? Chci to prožívat, ale ne sama... 

Točí se mi hlava, zavírají oči, kolébá mě ticho a volá život noční. Končím a začínám. Jak? 

Usínám nad broukavou melodií Presleyho a žasnu sama nad sebou.

12 komentářů:

  1. Ale ale kdopak se nám tady zamiloval? :-) Po dobu čtení jsem se usmívala jako sluníčko, tak krásně jsi to popsala!
    Jinak k tvému komentáři u mě na blogu - jsem na střední a opravné zkoušky nedělám. Ta zkouška o které jsem mluvila, je závěrečný test k připuštění na praxi, protože jsem na zdravce a půjdu do nemocnice. A když to neuděláš, nemůžeš na praxi. Takže letíš, pokud se neuvolní místo o ročník níže, aby sis jeden rok zopakoval. A to já nechci! :-) Takže se musím "šrotit". Trilogie Taťána a Alexandr je od americké spisovatelky Simons. Příběh se odehrává v průběhu 2. Světové války v Rusku, později i v jiných zemích. Je to silný příběh, hlavně první díl - všude umírající lidé v Leningradě. Uff! :-( A slavit budu plnoletost, ač po ní neprahnu tolik, jako většina mých vrstevníků. A proč taky, nic moc se nezmění. :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Sluníčka je potřeba. Jen se smějme naivitě a zamilovanosti bez odezvy. :-)

      Vymazat
  2. Ach jo, takovéhle city, to znám. Na svůj věk jsem tohle prožila už mockrát - a popravdě, nikdy z toho "nic nebylo". Čímž samozřejmě nepopírám, že je to hezké.
    I já jsem kyselina. Tohle tvé přirovnání se mi moc líbí. Máš to moc roztomile napsané, je vidět, že tvoje city jsou opravdu ryzí, a máš můj obdiv - já takovéhle pocity nikdy na papír dát nedokázala, ačkoliv jsem se o to vždy pokoušela.
    Takže hodně štěstí!:-)
    A hrozně moc ti děkuju za to, že sis mě zařadila mezi oblíbené stránky. Moc si toho vážím!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Už jsme se o tom mnohokrát bavily. Snad se jednou zamilujeme happily a forever. :D

      Vymazat
  3. Užívej si to, tohle je nejkrásnější. Když je to ještě křehké a citlivé, jako květina, kterou musíš nechat nejprve zesílit a vykvést, o kterou musíš pečovat. I jen snít je v tuhle chvíli krásné, i když občas těžké nebo bolestné, trošku.
    Užívej si to, nic víc k tomu nelze říct. A je jedno, jestli je to Láska nebo Platónická láska. Obojí je krásné.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. A obojí je smutné, když se nenaplní a zůstane jen uvnitř nebo na papíře. :)

      Vymazat
  4. Kéž je tvá láska co nejšťastnější a kéž ti pořád prosvětluje dny - protože jen svit slunce většinou člověku nestačí :-)

    Tolik se mi zastesklo po těchto čistých, křehkých pocitech. Přijde mi, jako bych je zažila tak strašně dávno... Ale zároveň jsem si nedokázala pomoci a už při čtení článku mi lehce naskočila husí kůže. Doufám, že se někdy najde někdo, kdo mě toho chorobného strachu ze zamilování zbaví...

    A~

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. A vidíš, našel se a tvůj milý ti prozařuje bytí už docela dlouhou dobu. :) Jsem za to šťastná. :)

      Vymazat
  5. Ach... :-)
    Jen prostě... ach. :-)
    A možná tak trochu ach jo za to, že už to takové u mě nebude. Ale takové věci se dějí jen v určité době a s určitou osobou.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nebo taky ach jo za mě, že to není a celé nikdy nebylo... :/

      Vymazat
  6. Sedím pod třešní, nechávám se zvedat a pro jednou nemyslím na to, jak jsem těžká. Křičím, že spadnu. Pak mi spadne do pusy třešeň. Předáváme si pecku z pusy do pusy a vůbec nám to nepřijde nechutné. Děláme koniny a nestydíme se za to. Hrajeme si badminton se slovy a já v sobě probouzím dávno zapomenuté pocity. Poezie v próze, nevšednost ve všednosti.
    .
    Ach Vlasti, jak já ti to přeju! Na někoho jiného si hrajeme snad pro to, abychom mohli být sví pro ty své. Kdo ví :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ten tvůj citát je tak pěkný... A úryvek ze života také.. chtěla bych to zažít. :)

      Vymazat