Konec starých časů



Vždycky jsem tudy chodila. Tahle ulice je jedna z těch méně důležitých městských spojnic, kudy vede rachotivá tramvaj a věčně auta postrádající silnice. Pouliční lampy slabou září osvětlují omšelé omítky kdysi krásných domů. V oknech se málokdy objeví živelně rozžatá žárovka nebo odraz zapnuté černobílé televize. Znám lidi, kteří v úkrytu vybledle červených cihlových zdí žijí, ale stejně jako oni o mně se o žádného z nich moc nestarám. Proč taky.

Žít ve velkoměstě je navzdory mrtvolné ponurosti mé rodné čtvrti velmi energické. Vyžaduje to monotónnost životního stylu a přesně časově našponovaný stereotypní plán každého dne v týdnu. Po celý rok se musíte během všedních dnů udržovat bdělí a ve svém zaměstnání se s úsměvem snažit podávat maximálně dobré výkony, abyste se o víkendu nemohoucně zašili na gauči s velkým hrnkem čaje, dlouho nedočtenou knížkou a přítulnou kočkou, se kterou se během našponovaného harmonogramu týdne nestihnete ani řádně pomazlit. To se ví, že je čtyřnohý vrnící mazlíček blahem bez sebe, když si ho konečně všimnete, drbete ho za ušima a necháváte ho převalovat se vám v klíně. Jen by tedy nemusel neustále být středem pozornosti, ona je ta knížka taky zajímavá, přestože připouštím, že srdíčkové znamínko na čumáčku chlupaté domácí šelmičky nezná konkurenci v roztomilosti a neokoukatelnosti. 

Moc ráda bych se odstěhovala. Kdybych žila jinde, určitě by se z vyčerpávajícího přežívání v konzumní společnosti stal plnohodnotný život nepostrádající chuť vyhledávat podněty k úsměvu i zamyšlení. Kdybych žila kdekoliv jinde, jistě bych ve svých dvaatřiceti letech života vychovávala a rozmazlovala tři děti a milujícího a milovaného manžela. Kdyby... Jenže já k mé smůle stále trčím tady. Nemůžu se odstěhovat. Mám nemocnou maminku, trpí rakovinou kůže a prodělala několik srdečních infarktů. Její psychický stav a citový vztah k našemu rodinnému domku s pronajímaným obchůdkem v přízemí mi nedovoluje odstřihnout ji od toho jediného, co jí ze vzpomínek na dávno prožitý šťastný život po smrti mého otce zbylo. A tak tady spolu přežíváme. Už dlouhých pět let. A já každý den sním o tom, že svůj život změním.


Definitivně jsem se pro změnu rozhodla včera. 

Pršelo, nic neobvyklého pro znečištěné město, kam se hřejivé slunce raději ani nedívá. Ulice se utápěly v zrcadlových odrazech vlastní osamělosti. Sem tam projelo po mokré silnici elegantní auto. Vždycky jsem si přála svést se autem, mimochodem. A záviděla jsem všem dívkám, jimž se tento romantický sen s odklopenou střechou a vášnivě pohledným vytouženým klukem splnil.

Jako každé všední ráno jsem jen taktak naskočila do pracujícími lidmi stejně odtažité nálady přeplněné tramvaje. Kodrcala se po neopravovaných zrezivělých kolejích, její pasažéři mlčky očekávali další nezajímavý den okořeněný maximálně nadějí na lepší oběd v závodní jídelně. Nikdy nebyl lepší, vždycky chutnal naprosto nepoživatelně.

Když se do vagonu, kde se nedostatkem životního prostoru nedalo ani hnout, a kde při nádechu cestující vdechoval nepřitažlivou vůni svého stojícího souseda, vecpali další lidé, povzdechla jsem si. Možná právě to byl ten okamžik, kdy se ve mně něco pohnulo. Jako by celý život povolená cihlička zdi vlastní svobody konečně zapadla mezi ostatní a přestala do mého nitra propouštět negativitu světa. Jako by s tím správným zasazením cihlového kvádříku prozářila můj vnitřní svět duha a já si mohla z očí sundat černobílé brýle a přesto jsem viděla. Viděla jsem, to je to správné slovo. Přede mnou se rozprostíralo úplně všechno. Všechny barvy, celý svět mi ležel u nohou.

Nadechla jsem se. Zhluboka jsem nasála vůni pánského černého koženého kabátu, jež se vypínal na atletické postavě muže středního věku s širokými rameny a lehce se vlnícími kaštanově hnědými vlasy. Voněl po jarním dešti, potu poctivé práce a rozeznávala jsem vůni špaget s rajčatovou omáčkou a bazalkou, mé oblíbené jídlo, a také přitažlivý pach psí přítulnosti. Vědomě jsem se usmála, přímo zazubila. Možná se lidé kolem udiveně otáčeli, ale já je nevnímala. Soustředila jsem se jen na krásu toho okamžiku.

Vystoupila jsem z tramvaje. Už to nebyla stará korodující plechovka na převoz roboticky nešťastných lidí, ale most mezi různými pohledy na svět. Jak to, že jsem si nikdy nevšimla slabých slunečních paprsků prosakujících skrz kouřově šedé mraky? Jak jsem jen mohla přehlížet rozpíjející se svět v kapkách životodárného deště? Proč jsem dřív neviděla barvy hýřící kolem mě, proč jsem neslyšela ty drobné náznaky blaženosti, proč jsem necítila vůni svobodné opojnosti uvědomění, proč jsem byla tak hloupá?

Do práce jsem došla pěšky. Moji kolegové si museli promnout oči, aby se ujistili, že se jim ten šťastný úsměv a jiskřičky v očích jen nezdají. Ten den byl skvělý. Zjistila jsem, že mě má práce baví. Poznala jsem kouzlo lidské společnosti, důvěrnost konverzace se zákazníky a lehkost nitek návaznosti hovorů. Rozveselila jsem věčně zoufalou klientku a přiměla jsem křehkou spolupracovnici z odvážnému drdolu a zářivému odhalení dokonale běloskvoucího chrupu. A měla jsem z toho vážně dobrý pocit.

Jak to bylo dál, to si všichni jistě dovedete představit. Konec starých časů vnesl do mého života nové světlo, které mě provázelo na cestě mého osudu vždy, jenže já se nechala zaslepit nesmyslnou závistí a touhou po životě nepřirozeném mé povaze. Tady jsem doma. Jakmile jsem si to uvědomila, zaznamenala jsem, že poskytovat pomoc lidem při hledání sebe sama není vůbec těžké a beznadějné. Myslím, že je důležité si to uvědomit.

Komentáře