čtvrtek 22. května 2014

Hledání duhy

V období puberty nastávají zlomové dny, kdy si uvědomujeme, čím chceme jednou být. K tomuto cíli se potom upínáme. Někdo s vytrvalým nasazením a nezdolnou pílí, jiní k celému procesu plnění snů o budoucnosti přistupují zlehka a považují ho pouze za nějaký bod, který si nedobrovolně zvolili, aby měli od otázky typu "Čím bys jednou chtěla být?" pokoj. Jelikož se řadím mezi skupinu dospívajících, i já o hledání duhy, na jejímž konci se zrcadlí splněná představa o nadcházejících dnech dospělosti, často uvažuji. Doposud jsem se na cestu za sedmi barvami naplněnosti životních snů nevydala, přesto myslím není na škodu o této cestě mluvit s širším okolím.

Začnu u sebe, protože se za příklad takového postupného rozvíjení vysněné budoucnosti částečně považuji. Nevím sice ještě, co jednou budu dělat, ale psaní zůstane mým koníčkem navždy a třeba se z něj stane živnost, co já vím. Miluju psaní, ráda píšu články všeho druhu a neustále mi do hlavy chodí nové nápady na příběhy. Zajímavé, že nechci psát fantasy, ale knížky ze života. To, co mě baví číst, bych chtěla také napsat. Dát do toho něco ze sebe, okořenit špetkou humoru, hrstkou moudrosti a nakapat tam i nějakou originalitu, aby byl příběh nezapomenutelný.

Držet se v této linii a jít si za svým snem formou rozvíjení se je součástí mého každodenního života. Ať už píšu článek na blog, na nějž dostávám vaše zpětné reakce, nebo komentuji u jiných článků, zkouším svůj um při iluzích a soutěžích. Díky školním slohovým pracím získávám cenné poznatky nejen o správnosti literárních útvarů, ale i ohlas mé učitelky na mé následné výplody. A v neposlední řadě jsem dostala například nabídku napsat na stránky našeho gymnázia článek o Olympiádě dětí a mládeže, která se minulý týden u nás ve městě konala. Už se na psaní těším, čekám jen, až se mi do rukou dostanou výsledky jednotlivých disciplín, abych mohla být přesná.

Dalším příkladem hledání duhy je má spolužačka. Už na základce hrála ve školním divadle hlavní role a díky svému skvělému hlasu a recitačním schopnostem vyhrála mnoho soutěží. S přestupem na gympl její vášeň pro pódium nevymizela a tak hraje v nepatrném souboru Bambinesko společně s jinými dětmi. Vím, že se to může zdát bezvýznamné, avšak po svém diváckém zážitku v jejich domovské kavárně jsem se přesvědčila, že hrají výborně. Všichni, co tam jsou. Zatím hráli jedno představení pro děti, opravdu vtipné a originální hodinové představení, a už teď mají v kalendáři dalších pět odpolední zabraných. No to je přece ten nejlepší začátek herecké kariéry, na kterou má spolužačka má a já jí ze srdce přeju, aby se jí tento životní sen splnil! :)


Jednou se nás jedna učitelka zeptala, jestli už víme, čím chceme být. Také jsme na toto téma, s dovětkem proč, psali úvahu, celkem nedávno. Dozvěděla jsem se spoustu zajímavých věcí. Například že se všichni bojí být lékařem, protože ač je to láká, neunesli by tolik zodpovědnosti za lidský život. Někteří v tomto ohledu plavou a vůbec netuší, čím by chtěli být a vlastně to ani netouží zjistit. Pár lehce natvrdlých jedinců si opovržlivě myslí, že když je teda nevezmou na vysokou, půjdou na instalatéra. Naivně žijí v domnění, že k tomuto řemeslu potřebují jen cigárko v puse a montérky... Ale abych nebyla negativistou, zachytila jsem i některá zajímavá povolání, jako třeba právník, státní zástupce nebo psycholog. Osobně bych ani jedním nemohla být, avšak věřím, že zrovna tito mí spolužáci si za svými cíli půjdou hlava nehlava. A to se mi na celé věci líbí, ten přístup.

Na Světě knihy jsem na toto téma neúmyslně zavedla řeč i s paní kreslířkou Marií Brožovou. Obdivuji, že se nevzdala lásky k pastelkovému umění, přestože já bych to na jejím místě možná zabalila. S příchodem na výtvarnou školu jí totiž začali všichni rádoby umělečtí učitelé vtloukat do hlavy, že pastelky nejsou uměleckým předmětem, používají je přece jen děti pro své hloupé čmárání. Přesto se MAB nenechala odradit ani tím, ani kritickými ohlasy po prvních veřejných výstavách, a dnes už projekt Obhajoba pastelky existuje deset let. Palec nahoru.

Kromě toho mi tato pastelková víla prozradila, že měla v naplňování budoucnosti plnou podporu celé rodiny, především rodičů. A nyní je jí největší oporou její manžel, pan Brož. Myslím si, že právě ta podpora je důležitá. Názor rodiny také, ale ne natolik, aby vám několika slovy ukradl všechno, po čem jste kdy toužili. Ale i ten kompromis musí být. (Že to říkám zrovna já, která nesouhlasí s rodičovskými radami, jež mi přijdou nesmyslné.)

A na závěr příklad toho, jak se to má s mou patnáctiletou sestrou. Ještě před půl rokem by bez zaváhání na větu o povolání s otazníkem odpověděla, že se chce živit coby zubařka. Proč ne, je to zajímavé povolání. Domeček snových karet se však zhroutil po úderu reality - Anča není nadaná na stěžejní předměty, jako jsou biologie, chemie, matematika a fyzika a i když ke všemu přistupovala s pílí, brzy pochopila, že zvlášť s odpuzující vyučující v zádech to prostě nepůjde. Momentálně je tedy budoucímu povolání nezadaná. O vztah se přihlásila kariéra filmové herečky, což není zdaleka tak naivní krok pro mou sestru. Brilantně ovládá mimiku, má příjemný hlas na poslech, nevšední vzhled (ne extravagantní) a taky hudební nadání, ať už co se týče zpěvu nebo hry na pozoun. Když jsem se jí ptala, co jí brání v zahájení cesty za hledáním duhy herecké barvy, odpověděla, že by se asi styděla vystupovat před tolika lidmi. Což je vzhledem k jejímu nadání škoda.

Co z toho plyne? Nebát se vystoupit sám se sebou na povrch a třeba i s dupáním, křikem a slzami si za svým snem stát. A když sen pomine a touha stát se tím a tím pomine? Pak je třeba všimnout si na nekonečné obloze jiné duhy, jejíž konec stojí za dosažení.

8 komentářů:

  1. Pěkný článek :-). Já jsem dřív chtěla být veterinářkou, ale střední škola veterinární mě odradila. Občas mi přijde, že veterinář se učí jak těm zvířatům ublížit, ne pomoci. Při léčbě nejde ani tolik o zvířata, jako o peníze. je to hrozné. Proto jako milovník zvířat dál nehodlám pokračovat s veterinou, ale budu studovat něco jiného :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Myslím, že studuješ dobrý obor. :) A zvířatům můžeš pomáhat ve volném čase, že jo. :)

      Vymazat
  2. Hele, já v tom, co bych chtěla dělat, nemám jasno ani ve čtyřiadvaceti. Což je docela blbý. Teda, mám jasno v tom, co bych chtěla dělat, ale realita jde tak trochu proti mně, takže... smůla. =D Ale obdivuju každýho, kdo má jasno a dokáže si za svým snem jít už od mládí...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No, jasno asi nemá nikdo pořádně nikdy. :D

      Vymazat
  3. Říkala jsem si, čím chceš být, k čemu asi spěješ. Možná by ti slušela žurnalistika. Nemyslím světové zprávy, ani bulvár, ale třeba kulturní články nebo něco podobného. Tvůj cíl napsat knihu je pěkný, to, že chceš psát reálný příběh, ze života, je ještě lepší, protože i když mám fantasy ráda, fantasy i scifíčka je tolik, že těžko vymyslíš novou originální zápletku. Tím nechci podceňovat tvou fantazii, jenom když porovnávám různé romány, je to vážně těžší a těžší, protože všechno už bylo jednou napsané.
    Kdežto život píše romány pořád a pořád jedinečné.
    Tvá sestra herečka? :-) Ale to by už musela vystupovat v nějakém ochotnickém divadle, myslím... nadaná určitě je, ale jenom nadání nestačí, chce to určitou dávku drzosti a exhibicionismu. A to poslední myslím tvé sestřičce chybí..
    Ať se rozhodneš pro co chceš, snad bude tvá volba správná.
    A kdyby ne, pořád se to dá změnit...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Vůbec netuším, teď po roce a něco, prostě pořád tápu v nápadech, realitě a tak. Žurnalistika, překladatelství, učitelství, kdo ví... :)

      Vymazat
  4. Ejhle, ty máš nový blog! Doufám, že tento je konečně ten, kde se usadíš :-).

    Tenhle článek se mi opravdu moc, moc, moc líbí! :-) Já pořád zastávám ten názor, že když člověk opravdu nevzdá, tak se mu sen splní, protože ten, kdo vydrží vyhraje nad tou kupou lidí, kteří svoje cíle zahodili... a že takových "vzdavačů" je nespočet. Je to jako v přírodě - přežijí ti nejsilnější! :-)

    Tak Ti moc držím palce, protože lidé, co mají sny a dokáží za ně bojovat, ať už ta vidina je jakákoliv, tak těm nesmírně fandím! :-) A my to zvládneme, viď?! :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Snad jsem se zde opravdu usadila. :)
      Kéž bych byla nejsilnější. :)

      Vymazat