Colette, dívka z Antverp

Colette, dívka z Antverp - Arnošt Lustig 
Počet stran: 216 
Nakladatelství: Mladá fronta, 2003 

Strhující příběh o lásce silnější než smrt 
Po příjezdu transportu z Antverp zůstává devatenáctiletá belgická židovka Colette Cohenová úplně sama uprostřed pekla v osvětimském lágru, a to jen díky dobré radě jednoho z vězňů. Její matka, dvě sestry a otec ovšem takové štěstí nemají. 
Během devíti měsíců strávených v Auschwitz-Birkenau (Osvětim-Březinka) je zmítána mezi hluboce vášnivým milostným citem s českým židem Vilim Feldem a brutálním sexuálním násilím ze strany unterscharführera (četaře) Edmunda Franze-Horsta Weissackera, komandanta dílny v níž Colette pracuje. Prožívá dvě podoby lásky tak podobné a tak odlišné jako pravda a lež. 
Byla ptákem, kterému ve vzletu bránily ostnaté dráty s napětím deset tisíc Voltů. Mladou dívkou navždy poznamenanou táborem smrti s ukradeným démantem pod jazykem, jímž se společně se svou láskou chtěla vykoupit. Přežije jejich láska uprostřed vyhlazovacího koncentračního tábora? 


"Jsme zdraví," řekl jeden z nich. 
Jiný dodal: "Jsme muži a ženy v nejlepším produktivním věku." 
První zámečník je odhadl pohledem. "Na Titaniku byli taky všichni zdraví." (To spíš zamumlal.) "Jste v Auschwitz-Birkenau." 

Colette je mou prvotinou přečtených knih od českého židovského spisovatele a světového publicisty Arnošta Lustiga. Ten napsal celou řadu děl (románů, novel a povídek) týkajících se právě holocaustu, v nichž se zaměřoval především na psychiku bezbranných, nejvíce zranitelných obětí koncentračních táborů, jako byli mladé dívky a staří lidé. Sám Lustig si prošel peklem nacistických lágrů a pomocí slov natištěných na papíře předával pravdu o skutečném životě v koncentračních táborech Terezíně, Osvětimi a Buchenwaldu. Pro prózy Arnošta Lustiga, poznamenané zkušenostmi s nacistickou genocidou, je charakteristická především věcnost podání a střízlivá dramatičnost. Nesmí se však zapomínat ani na obrovské procento úvah o psychologii lidí poznamenaných druhou světovou válkou. 

"Jsi pěkná." 
"Byla bych radši dobrá." 
Ještě řekla: "Uvažuju o kráse - ne o té mojí - kam se poděla. Je v tom, když popravčí technik, se kterým chodí unterscharführer na pivo, hodí dírou ve střeše do sauny dost cyklonu B, aby se lidi dlouho nedusili. Že pošlou rodinu do sprch společně. Mít morfium je krásné. 
"Mít morfium je dobré," opravil ji. 

Collete se už na první pohled zalíbila jak své lásce Vilimu, tak Weissackerovi. Vili obdivoval její výdrž, kterou musí mít každý pták při letu přes nekonečný oceán. Unterscharfürherovi se zase líbila pevnost a pružnost jejího obrazově krásného a souměrného těla. Byla hubená (ostatně kdo také v té době v těch místech nebyl...), s omrzlou alabastrovou pletí, plně tvarovanými rty, o nichž Weissacker prohlásil, že jsou smyslné. Přežila díky své kráse, síle, vytrvalosti a přizpůsobivosti se okolním podmínkám. Připadala si jako v siláckém ringu. Nezáleželo na tom, kolikrát ji uhodili, ale jestli se včas - než rozhodčí odpíská prohru - dokáže zvednout a bojovat dál. 

V tu chvíli byla Colette Cohenová z Antverp v šeru přístěnku někdejšího podkoního na konci slov. Přežila devět měsíců v Auschwitz-Birkenau, kde lidé žili hodinu, den, týden, nebo měsíc. Vězňové a lidé ve službách jako ona šest neděl, výjimečně déle. Čím za to zaplatila. Byla na začátku a na konci mlčení. Bylo v ní, co chtěla i nechtěla, aby mohl zahlédnout nebo zaslechnout, dotknout se toho.

Těžko bych shrnula příběh nádherného ptáka, který ztratil směr letu. Který úvízl nad nekonečným oceánem, do nějž nesmí spadnout. Neumím svou slovní zásobou popsat to, co vylíčil Arnošt Lustig na dvou stech knižních stran. Obsah knihy totiž doopravdy vystihuje věta na obálce knihy -> Strhující příběh o lásce silnější než smrt. Láska Colette k Vilimu a Viliho ke Colette, to bylo něco výjimečného. Krásného a čistého osvobození se od všudypřítomné beznaděje panující v lágru. Colette několikrát během prožívání slastných chvilek s Vilim šeptala francouzsky, že má to, co Weissacker nikdy nedostane. Její žhavým plamenem hořící lásku. Tak silnou, že dokázala přežít i uvnitř pekla Osvětimi. 

Strach ráno otevřít oči, co uvidí, až půjde lágrem, a potom v dílně, jestli se dočká večera. Z vedlejších kavalců slyšela modlitby děvčat, která včera čakala na zázrak a zítra šla do komína. Modlitby nepomáhaly, kromě toho, že rušily ze spánku ty druhé. 

Nejsem čtenář se stovkami knih na svém čtenářském lístku, ale myslím, že jsem toho přečetla už dost, abych mohla knihy porovnávat. A musím zdůraznit, že porovnávat Colette s čímkoliv jiným nejde. Je to tak ojedinělý příběh a přitom o tématu, na které lidé napsali nespočet příběhů. Proč zrovna Arnošt Lustig zasadil do mých myšlenek tolik otázek, na které neznám odpověď? Na které ji nenaleznu, na které odpověď znát nechci? 
Proč Colette po uplynulém měsíci od přečtení stále nosím v hlavě? Nečetla jsem jen příběh, kde události a dialogy následovaly za sebou, plynule. Nečetla jsem na jedno brdo, bez přemýšlení jsem nepřelétávala přes řádky. Pan Lustig mi do hlavy několikrát během čtení zasadil semínko úvahy. Nevím však, jestli úvahu někdy dořeším, jestli dospěji k nějakému závěru, názoru. Protože druhá světová válka, včetně holocaustu (kterého se Colette týkala především), není něco pochopitelného, s jasným závěrem a názorem. Možná je, ale já o tom nevím. Já prožívám pouze rozporuplné chvilky při přemýšlení o čtyřicátých letech minulého století. 

"Co mám dělat?" 
"Přežít." 

Když jsem Colette během září/října četla, nemohla jsem se odtrhnout. Jistě, dělala jsem si několikadenní pauzy na zpracování přečtených slov, stran, informací, ale o knížce jsem více či méně neustále uvažovala. Nosila jsem si ji i do školy, protože se mi díky útlosti a poměrné skladnosti do přecpaného batohu vešla. A navíc, když jsem si nějakým tématem, nad kterým jsem dumala, nebyla jistá, zkrátka jsem se podívala, jak to Arnošt Lustig napsal. Samozřejmě si mé spolužačky i spolužáci všimli, že čtu nějakou knížku a hned se vyptávali. Většina z nich viděla v televizi trailer k filmu a tak podle obálky knížky nejspíš poznali, o co asi tak jde. Někteří se divili, proč že vlastně vůbec čtu, když to musí být nuda. Proč se prostě nepodívám na film a je to. To je úplně jednoduché! Jednak mám zkušenost, že v knížkách se toho dozvím mnohem víc. Také jsem chtěla poznat Arnošta Lustiga coby spisovatele, což by mi film neumožnil. A za třetí - na filmu jsem v kině byla a rozhodně to není totéž, co kniha. Neříkám, že je horší, ale je jiný. Je inspirován příběhem Colette, ale poukazuje i na spoustu dalších věcí, je upravený přesně pro filmové plátno a narozdíl od knihy, která popisuje pocity vězňů v koncentračním táboře Auschwitz-Birkenau, film ukazuje všechno, všechny - beze slov, bez zabarvení. Ošklivě, nepochopitelně, brutálně. Tak, jak to bylo... Takže tak. 
A pak tu byli ti, kteří se blbě neptali, proč čtu, ale tázali se mě, proč čtu zrovna tohle. Nechápali, že mě to zajímá. Že ráda čtu knížky s tématikou událostí dvacátého i dřívějších století. Že v tom vidím spoustu toho, co ve fantasy, které taky čtu, nenajdu. Možná jsem divná, že raději než po knížce o první lásce třináctileté holky sáhnu po tragickém příběhu lásky uzavřené v období nejvíc nepochopitelných událostí v dějinách lidstva. Divte se taky, jestli chcete... 
Takže, co bych vám doporučila? Přečíst si dříve knihu, než film. Nevím, jestli byste se dokázali vžít do psaného příběhu, pokud byste znali všechno a možná ještě víc z českých kin. Ta knížka za to stojí! A já rozhodně nelituji toho, že jsem ji společně s mamkou v knihkupectví vybrala. 

Mé hodnocení: ★ ★ ★ ★ ★ 

KNIHY V MÝCH MYŠLENKÁCH: 
1. Proč jsem si vybral/a právě tuto knihu? 
Viděla jsem ji v aktuální nabídce mého oblíbeného knihkupectví, navíc za přijatelnou cenu. A jelikož jsem věděla i o filmu podle této Lustigovy novely, sáhla jsem právě po ní. 

2. Definujte knihu až dvěma slovy (přídavným nebo podstatným). 
Nezlomná láska. 

3. Definujte knihu jedním slovem (slovesem nebo citoslovcem). 
Přežít. 

4. S jakou postavou bych se ztotožnil/a, případně kým bych chtěl/a nebo naopak nechtěla být. 
Kým bych asi mohla chtít být? Omlouvám se, ale ačkoliv je Colette sebevíc dobrá, zajímavá a skvěle napsaná, nemůžu se s nikým ztotožnit. Nechci nikým být a zažít to, co postavy v knížce... 

5. Pokuste se v každém příběhu něco vyšvihnout, ať už je třeba i opravdu velmi špatný, najděte v něm alespoň jedno positivum. 
Láska Colette a Viliho, to je to největší a nejspíš i jediné pozitivum knížky. Je to něco tak čistého, ušlechtilého a vlastně přirozeného. Jen ne v táboře smrti. Díky jejich lásce zvládli to, co jiní ne. Dodávali si odvahu, společně byli silní. Svěřovali se sobě navzájem, radili si. Milovali se a přežívali. 

6. A naopak najděte jedno negativum, ale pouze jedno, cílem je uvědomit si, co Vám na knize vadilo nejvíce, nemusí to být jen chyba v knize (spisovateli, ale třeba i v chování postav. 
Nic mě nenapadá. I když, je jisté, že vydání, které jsem si zakoupila, je trochu upravené jak vzhledově, tak stylisticky a proto nevím, jestli svou drobnou, nepodstatnou připomínkou nešlápnu vedle. Když spolu Colette a Vili mluvili, Colette používala francouzštinu a Vili češtinu. S Němci se pochopitelně mluvilo řečí německou. Ale nikdy tam nebyly ony cizojazyčné dialogy napsané, vždy pouze, kdo a jakým jazykem řekl danou větu. Není to mínus, ale ráda bych některé věty slyšela ve správném znění. :) 

* v článku jsou použity úryvky z knihy 

Kariol

Komentáře

Oblíbené příspěvky