sobota 8. června 2013

Šípková Růženka

Šípková Růženka - Petr Iljič Čajkovskij 


V divadle jsem byla jen párkrát v životě. Asi nejhezčí to bylo někdy v roce 2007, kdy jsme s rodiči navštívili jakýsi klavírní koncert v Rudolfínu. Když nám proto profesorka češtiny, která organizuje takové ty akce výhodné pro školy, oznámila, že má čtyři volná místa do Státní opery, ruka mi vylétla snad výš než kdy předtím. Možná jsem se hlásila opravdu jako první, možná mi pomohla má drobná protekce u paní profesorky, ale nakonec si mě a další tři holky vybrala a já se tetelila blahem. V pondělí to kvůli situaci v Praze vypadalo, že se nejede. Ale naštěstí se to všechno nějak domluvilo, překroutilo, naplánovalo a v úterý 4.června jsem seděla v modrém autobuse ICOM, na sobě jsem měla společenské šaty, flitrované bolerko a mámin společenský kabát a těšila jsem se na následující zážitek... 

Autobus nás vyhodil kousek od Václaváku a před dvouhodinovým představením jsme navštívili McDonald. Hrdě se přiznávám, že do "mekáčů" nechodím, možná někdy na záchod. Jsem upřímně ráda, že ho ve Slaném nemáme. Inu, nechtěla jsem se cpát těmi blafy, ale něco jsem snís musela. Nejlevnější řešení byla houska se sýrem a zeleninou za 70 korun. Ano, je to opravdu neuvěřitelný... Příště si beru svačinu! 

(Fotka propůjčena z archivu Národního divadla zde.) 

Před jedenáctou hodinou už jsem si ve Státní opeře Praha svlékala kabát, odevzdávala ho šatnářce a šla se usadit do druhé řady v hledišti. Chvíli jsem pozorovala malé orchestřiště přímo pod jevištěm. Nevím proč, ale opravdu ráda pozoruji lesní rohy. Když hrají profesionálové, já se sama sebe ptám "Dokázala bych to také někdy zahrát?". 
Pak se všichni usadili, vypnuli své telefony a v očekávání sledovali zvedající se oponu. 
Nevím, jestli bych slovy dokázala popsat celé představení. Můj obdiv si zaslouží kouzelné víly, které dokonale tančily, nad nimiž vynikla snad jen úchvatná, drobná a krásná baletka Růženka v podání Andrei Kramešové. Získala můj obdiv i proto, že ještě deset minut po píchnutí šípkovou růží neobyčejně dobře tancovala. 

Pobavily mne převleky baletek a baleťáků do podoby zvířat - jednorožec, vlk, srnci a holoubek, všichni byli výborní. 
Baletky se neúnavně točily na špičkách, zvedaly hubené nožky a skvěle vyjadřovaly své pocity právě tancem. Baleťáci byli v upnutých legínách poněkud nápadní, ale rozhodně to předčili vysokými skoky s jakýmisi profesionálními cviky, není mi znám jejich název. Prince Desiré si zahrál baleťák profesionál svého oboru Adam Zvonař. 
V některých chvílích jsem si více než baletu samotného všímala hudby. Pan dirigent do řízení orchestru dal úplně všechny city, prožíval to a stal se součástí kouzelné melodie. Pamatujete si na pohádku Šípková Růženka od Disneyho? Řekla bych, že naživo je ta hudba o mnoho, mnoho krásnější... 
Příběh pohádky vyprávět nebudu, všichni ho známe. O to kouzelnější však bylo vidět ho i jinak než v knížce či filmu. Protancovat se pohádkou, zní to krásně, že?



Kromě celkového uchvácení z prvního baletu, který jsem ve svém životě viděla, by stálo za zmínku i divadlo, ve kterém jsem celou tu dobu seděla. Nádherná Státní opera! Vyřezáváné ornamenty, malé balkónky, několik opon, malby na místech, kde bych to opravdu nečekala, veliký křišťálový lustr... kouzelná atmosféra! 
Petr Iljič Čajkovskij si získal mé srdce a pár předchozích dnů nedělám téměř nic, jen poslouchám melodickou hudbu Labutího jezera, Šípkové růženky a další kouzelné zvuky, které Čajkovskij napsal na papír. 

Omlouvám se, že jsem se se svým zážitkem nepodělila už dřív, ale nebyla energie.  

Kariol

Žádné komentáře:

Okomentovat