O kráse a štěstí

"Hledali jsme štěstí a našli jsme sebe." - John Lennon

Co je vlastně krásné? Skrývá se snad kouzlo v umělé vnější dokonalosti prvního pohledu, nebo se pravá krása odráží v upřímném úsměvu, vnitřním klidu a hlubokých očích? 

Dnešní svět spousty lidí se točí ve spirále dokonalosti. Perfektní, hladká pleť s výraznou vrstvou krémů a malovátek, vlasy obarvené do nepřirozených a mnohdy i neslušivých barevných odstínů, vyhublá, kostnatá postava sloužící jako věšák na nepohodlné, nevkusné, rádoby módní a přitom tělo ničící oblečení. Asi nikdy nepochopím, proč si spousta lidí definuje krásu právě takhle. Proč dívky hledají vzor dokonalosti v perfektně vypadajících modelkách? Proč někdo stanovil pravidlo, že vnější dokonalost se rovná kráse? Že obdivování vzhledu od okolního světa je totéž jako být šťastný? 

Slýchám různé názory, ale většinou je to všechno podobné. Možná je to jen můj vlastní názor, pohled dospívající holky, ale dnešní kluci mého věku se zajímají pouze o ten zevnějšek. Jednou mi bylo řečeno, že kdybych neměla pár kilo navíc a obličej posetý pupínky, nechal by si můj spolužák pomoci s vedlejšími větami, kterým doposud neporozumněl. Tehdy jsem se nad tím vším trochu hlouběji zamyslela. 

Přemýšlela jsem o tom, jak vlastně vypadá plnohodnotný život. Jak se dá žít vyrovnaně, spokojeně a neobyčejně obyčejně. Nakonec jsem dospěla k závěru, na který narazí každý, kdo není zaslepený touhou být dokonalý. 

Životem lze procházet s velkým břichem, pomerančovou kůží, malým šatníkem, "hloupým" telefonem, křivým nosem, odstátýma ušima, vráskami na tváři nebo s koktavým hlasem. Nezáleží na délce vlasů, na symetrii těla, na barvě očí, na tvaru nosu, na velikosti oblečení ani na stylu chůze. Pokud si to člověk uvědomí, jestli zjistí, že i přes nedokonalost je zcela jedinečný a výjimečný tím, jaký je uvnitř sebe a ne na povrchu, může být šťastný. Takový člověk najde klid, vyrovná se se svými chybami, bude si vážit předností a vlastních talentů a prožije spokojený život. 

Kariol

Komentáře