pátek 28. června 2013

Konec jedné etapy

Je to zvláštní. Nedávno jsem si dávala předsevzetí, že celý školní rok se budu snažit být úspěšná a dneska jsem na své (ne)snažení dostala odměnu. Uteklo to opravdu hrozně rychle. Co jsem celý ten rok dělala? Každá minuta se vlekla a ve výsledku čas utekl, ani jsem si ho nevšimla. Měla bych asi začít popořadě, tak, jak se jednotlivé události posledních čtrnácti dnů odehrávaly, ale copak si můžu pamatovat všechno v přesném pořadí? 


Začnu tím, že jsme konečně dostali třídní fotky. Fotili jsme se někdy v první polovině června a teprve ve středu jsem se poprvé viděla. Inu, pohled to byl trochu odlehčený - výjimečně se netvářím jako psychicky narušený jedinec a celkově bych řekla, že vypadám normálně. Hned se vám uleví, když víte, že až se někdo za deset, dvacet let zeptá "A kde jsi na tý fotky ty?", budete moci hrdě ukázat na sebe. Platila jsem si několik fotek, fotila jsem se vícekrát. Třídní fotku, na které chybí jen jedna holčina, pak fotku se všemi holkami (bez té chybějící, která si zrovna užívala na Mallorce), fotku s holkami, se kterými si občas povídám a celkově jsou řekla bych pohodové. Vyfotila jsem se se sestrou a to je docela hezká fotka - máme stejné šaty, bolerko, účes, náušnice. Jen v jiných barvách - mé šaty jsou černé jako večerní nebe, bolerko a náušnice růžové. Anča měla temně modré šaty a černé bolerko a náušnice. Oběma nám mamka zapletla francouzský cop, který jsme následně ozdobily stejnou čelenkou. A poslední zakoupená fotka je profesorský sbor, jen tak na památku. 

Druhou věcí, která se mi dostala do vlastnictví, je vysvědčení ze základní umělecké školy. Samozřejmě mám výborné, jak z hry na lesní roh, tak z hudební nauky. Doufám, že se o prázdninách dokopu k tomu, abych cvičila. Panu učiteli jsem dala lahvinku červeného vína a mandle v bílé čokoládě posypané skořicí či kakaem. Snad mu to bude chutnat. 
Tenhle týden si budu pamatovat asi navždy. V pondělí k nám na gympl přijeli Němci na výměnný pobyt. Byli to patnácti-šestnáctiletí studenti z Pegnitz, což je jedno německé gymnázium. U nás se ubytoval kouzelný šestnáctiletý Benjamin. Měl takový dospělý hlas, dlouhé nohy, modré oči, hnědé vlasy a příjemnou vůni skořice a nově zakoupených knih. Každý den spal v Ančině pokoji, ona na noc chodila k mamce do ložnice. Nejen, že nikdy nezapomenu na Benjamina, ale také z hlavy nepustím mámino výborné vaření. Po několika letech mi mamka udělala svačinu, připravila k snídani. Ne, že by se o nás jinak nestarala, ale tohle většinou děláme sami. Takový servis, to je opravdu netypické. A ty večeře, mmm. Svíčková, kuře, karbanátek, řízek... Dlouho jsem si nepochutnala tolik jako právě tenhle týden. Benjamin bohužel dnes ráno odjel, vraceli se zpátky do Německa. Bude mi chybět jeho přítomnost u nás... 

V úterý mi konečně přišel dlouho očekávaný balíček. Teď to ještě poslat dál. 
Ačkoliv jsem si myslela, že celé prázdniny strávím doma, hned v pondělí vyrážím s mou spolužačkou a jejím tátou, který je dobrý kamarád mých rodičů, na Třeboňsko. Jedeme tam autem a s sebou bereme kola. Já si samozřejmě přibalím fotoaparát, protože podle informací je tam plno kouzelných míst. Nevím, jestli budu mít přístup k internetu, ale i kdybych měla, asi ho moc nevyužiji. Budu se kochat venku, snad bude hezké počasí. Ale pokusím se něco přednastavit. 

Po půl roce jsem dočetla Město snících knih. Ne, že bych byla tak pomalý čtenář, ale dělala jsem velké pauzy pro čtení jiných knih, které jsem musela mít přečtené do určeného datumu. Nicméně svět v katakombách Knížkova, o kterém jsem četla, se stal asi nejlepší knihou, kterou jsem nejen letos, ale celkově za posledních pár let, přečetla. Brzy bude určitě recenze. 
Nedávno jsem zveřejnila dvě básničky, Můžu být a Utopená ve vzpomínkách. 22. června proběhlo vyhlašování. Vyhrávaly samozřejmě povídky, ani jsem nečekala, že bych se mohla umístit. Nicméně jsem přišla hlavně proto, že porotci slibovali ústní komentáře k jednotlivým pracím. Trochu mě tedy naštvalo, když oznámili, že tohle posezení bude až v listopadu. Nicméně jsem ráda, že jsem se alespoň nebála zúčastnit. 
Nerada se vychloubám, zvlášť s úplnými hloupostmi. Ale když se najednou vidíte v televizi, je to trochu zvláštní a máte chuť stopnout zprávy a všem ukázat "Vidíte? To jsem přece já!". Totiž, na našem gymnáziu už celý rok probíhá taková kauza a Středočeský kraj se tím pádem konečně začal zajímat nejen o nějaké blbůstky. Česká televize u nás včera natáčela, ale já kameru nikde neviděla. Na videu jsem ve dvacáté čtvrté vteřině, v zelené mikině a bílých tříčtvrtečních kalhotách. 

Inu a poslední, závěrečný odstavec v článku patří samozřejmě dnešku, totiž vysvědčení. Naší třídní, profesorce Rubíkové, jsem koupila tři frézie, bílou, žlutou a růžovou. Pak jednu rudou gerberu dějepisářce a žlutou gerberu češtinářce. Vysvědčení dopadlo normálně, mám dvojku z matematiky a jinak samé jednotky. Inu, bohužel si nemůžu říct, že si to v tercii vylepším, protože budeme mít jisté změny v profesorech. Na němčinu dostaneme sice docela dobrou učitelku, zato matikářku nám změní. Místo hodné, milé, takové příjemné a tolerantní učitelky dostaneme přísnou, přehnaně chytrou, protivnou a nekompromisní babu (omlouvám se, ale je to tak). Takže s dvojkou budu nejspíš spokojená. 

Přeji všem, kteří dneškem ukončili školní rok, hezké prázdniny plné kouzelných zážitků, přátelské múzy a klidu v duši. A také hodně sluníčka, které mě dneska svou nepřítomností donutilo vzít si teplejší oblečení, hodící se tak na duben. 
A těm, kteří musí chodit do práce i přes léto, přeji klidné dva měsíce a dobře zvolené datum dovolené. 

Kariol

Žádné komentáře:

Okomentovat