Klubíčka zážitků

Svým způsobem si za každého východu slunce můžu přát, aby následující den byl výjimečný. Ale jen málokdy si zachumlaná v peřinách a připravená k usínání řeknu, že se opravdu kouzelným stal. Když už se však některá z hodin mého života promění v interesantní okamžik, zamotám ho do věčného klubíčka vzpomínek, které bych vám ráda rozmotala... 



První, lněné klubíčko se v jemných odstínech žluťounkých zrnek písku vrací do Starověkého Egypta, zhruba 1330 let před náš letopočet. Kutálí se zpět do dob mocných faraonů, vyhřátých pouští, zdokonalování kouzelné kultury a do dob obnovy uctívání boha počátku Atuma, do vlivné moci bohyně lásky Hathor a do naslouchání bohu moudrosti Thovtovi. 
S rodiči a sestrou jsem se prošla kouzelným světem připomínajícím pyramidu, kde 12. faraon 18. dynastie Tutanchamon odpočíval ve skryté, vyzdobené a zachovalé hrobce téměř 3300 let. 
Dozvěděla jsem se něco víc o objeviteli Howardu Carterovi, jemuž se nalezením Tutanchamonovi hrobky splnil životní sen. Poznala jsem kousek z té staré, neznámé a přesto úchvatné kultury. Zopakovala jsem si důležité faraony, jejich okouzlující manželky a nahlédla jsem do polytologického uctívání dřívějších bohů, kterému jsem před rokem v dějepise vůbec nerozumněla. Viděla jsem spoustu předmětů dochovaných spolu s jejich majitelem. Od starověkých nádob na olejíčky a léčivé mastičky, válečné vozy, zlaté šperky vykládané modrými kamínky až po několik bohatě zdobených bist Tutanchamona, jeho hraček z dětství a nějaký osobní nábytek. 

Druhé, od nervozity navlhké klubíčko vlny, se zaplétá do středy 29.května. V lehkých šatičkách a slunečních botkách jsem se procházela v deštivém dnu, chvilku pózovala před fotografem společně s celou mou třídou a po skončení školy jsem se napjatě vydala do Základní umělecké školy, kde jsem měla skládat postupové zkoušky z prvního ročníku hry na lesní roh. Přiznám se, že jsem pár dní před tím (výjimečně) cvičila, obzvlášť rytmická cvičení. 
Nakonec jsem samou nervozitou jedno úplně pokazila. Možná tomu pomohlo, že jsem stupnici A dur, akord i písně Valčíček a Ach synku, synku zahrála zpaměti, ale můj pan učitel i s "porotcem" se shodli, že mi na vysvědčení napíší jedničku. Rázem jsem se celá uvolnila a jak jsem tak šla zamokřeným městem do knihovny, prudký déšť už mi tolik nevadil. Jen botky sténaly nasáklé dešťovou vodou. 
V knihovně jsem chvilku stála a sledovala vyhodnocení knihovnické soutěže, které jsem se také účastnila. Ačkoliv jsem vylosována nebyla, dostala jsem slaďoučké jablíčko a krásně píšící gelovou tužku. 


Třetí, tentokrát příjemně bavlněné klubíčko se líně povaluje ve vzpomínkách na včerejší odpoledne, které celý šedivý den rozjasňují. Možná to nejsou ani vzpomínky samy o sobě, jako spíš královna bílých růží Annika a dívka z polárních legend Luné, které ono odpoledne udělaly tak báječným. 
Kvůli menším problémům s vodovodním kohoutkem jsme s taťkou na Zličín vyrazili o půl hodinky později, což zapříčinilo můj pozdní příchod. Ze Zličína jsem poprvé sama cestovala metrem na Chodov, kde jsem se s vílami přátelství měla sejít. V metru jsem si v prvních chvílích připadala jako "vesničan v Praze", ale díky cedulím a hlášením jsem se bez problémů vyznala a trefila jsem do Obchodního centra, kde na mě Luné s Annikou vedle pastelkové víly Marie Brožové čekaly. 
Luné se zahalila do tajemné červeno-černé barvy, ze kterých na mě vyzařoval vnitřní mír a teplo navzdory chladnému, deštivému počasí, které převládalo v ulicích hlavního města. Annika zapůsobila kouzelnou sukní a úhledným copánkem. Tajně jsem si přála umět si ho také upléci... 

S dívkami jsem se po dlouhé době cítila úplně uvolněná, svá, mezi opravdovými přáteli. Prošly jsme se kolem vystavovaných pastelkových zázraků, přičemž jsme na každém našly něco extraordinérního, co stálo za zmínku či případné téma k dalšímu povídání. Na chviličku jsme se posadily před obchod s obuví, kde nám Annika věnovala ručně vyrobené náramky. Dostala jsem kouzelný, veselý a barevný náramek, nad kterým jsem se úplně dojala. 
Další rozhovory nad obrázky poněkud rušila tuctová, rádoby "hudba" a vyhlašování Miss. Když jsem se tak letmo podívala na nějakou z těch slečen, nevěděla jsem, co si mám myslet... 
Bohužel mne i Luné začal kolem půl páté tížit čas a tak jsme se vydaly k samotné malířce, která právě dokončovala a esteticky upravovala obraz Jitřenka a jednorožec, který jsem viděla už předtím na Světě knihy. Zakoupila jsem nádhernou Princeznu Večernici, na kterou mi paní Brožová napsala krásné věnování. Prohlédla jsem si kalendář s anděly na rok 2014. Rozloučila jsem se s Luné a společně s Annikou se vydala do hlubin podzemní dráhy. Doufala jsem, že kvůli povodním nenastanou nijaké větší komplikace - už tak jsem musela přestupovat. Autobus ze Zličína na Kladno mi sice ujel, ale kvůli situaci, totiž déšť a uzavírání metra, pro mě tatínek přijel. 
Tím chci poděkovat oběma vílám za kouzelné setkání. 


Čtvrté klubíčko ze zdánlivě obyčejné, mě neznámého materiálu, mi spadlo do zvedající se Vltavy. S taťkou jsme se jeli podívat na Zbraslavský most a také na přehradu do Vraného. Ještě včera si řeka plula poslušně, avšak dnes, jak všichni víme, se rozléhá po silnicích a dává tak najevo svou nespoutanost a sílu. 
Doufám, že se však Vltava nadále rozprostírat po krajině nebude. Nejen kvůli lidem, kteří díky ní přijdou o teplo domova a bezstarostné dny. Zítra bych s vyšším gymnáziem měla jen poprvé ve svém životě do Státní opery Praha na balet Šípková Růženka, který je podle mých informací jeden z nejkrásnějších. Doufám, že nám v tom Vltava nezabrání... 


Kariol

Komentáře